Love /CZ/

Dvacátá šestá

Ophelia položila poslední prázdný sud a otřela si hřbetem ruky čelo. Měla co dělat, aby nedala najevo, že je to na ni těžké, protože potřebovala, aby si ji nechali. Loď to nebyla velká, ale ani malá, takových mezi břehy Británie a Irska pluly stovky a nesla jméno Jitřenka. Na přídi byla dřevěná mořská panna držící v ruce lampu, jakožto ona Jitřenka, přinášející světlo. Nebyla to loď z nejnovějších, ale to nebyl její problém. Byla šťastná, že je konečně na lodi, ale kdyby tušila, co všechno ji na moři čeká, raději by zůstala v přístavu.

Vyšla nahoru a zavřela poklop do skladu. Podívala se nahoru na měsíc a při pohledu na ubývající srpek na ni opět dopadla úmornost ubíhajícího času. Sama by v Bedlamu nepřežila ani jeden den, a Philip tam musel být alespoň týden. A to se k Londýnu nepřiblížila ani zdaleka tak, jak měla v plánu a jak by chtěla. Bylo třeba, aby zrychlila a přestože Jitřenka vyplouvala opačným směrem, tak to bude rychlejší a chtě nechtě pohodlnější než po pevnině. Nechtěla si to přiznat, ale už teď měla pocit, že se v ní něco hnulo. Že už není úplně tou samou dívkou, kterou za křiku jejího i Philipova odváděli z domu, který už byl jejím domovem.

"Až se z toho dostaneme, začneme někde znova. Na Anglickém venkově, nebo můžeme odplout, co ty na to? Do Nového světa. Ty, já a nějací indiáni. Tak se jim říká, ne?" zašeptala do tmy a pak jí došlo, že už dělá to samé co její manžel. Taky mluvila k ničemu, jen ve víře, že se pak nebude cítit tak sama.

Od kormidla k ní směřoval Nick, dalí člen posádky, s dlouhým černým plnovousem a stejnými vlasy. "Hotovo, mladej? Jestli jo, poď mi pomoct. Kapitán už vydal povel, takže až si Zelenej stoupne na svý místo, vyplujeme."

Posádka měla čtyři členy, pak tu byl kapitán a navíc ona. Nechápala, k čemu tu vlastně má být, ale radši se neptala. Všichni se k ní chovali nadmíru slušně, vzali ji jako jednoho ze svých a nějak jim nedělalo problém se s ní bavit o všem.

Následovala Nicka a pomohla mu vytáhnout kotvu. "Teďkonc je nejlepší možnost vyplout, vidíš? Nejsme jediný, koho to napadlo." zabodl prst do vzduchu a ukázal na další dva škunery, které se připravovaly k odražení od břehu. "Jistě. Já se v tom moc nevyznám, ale asi jde o to, jak foulá vítr, že?"

"Přesně tak. Ještě k tomu všemu je i odliv, na ro nezapomeň. A dneska, dneska bude počasí skvělý." přikývl Nick a pak se otočil na Jacka u kormidla. "Už to bude." Následoval další pokyn k Ophelii. "Tak, Jamesi, teď natáhnem plachty. To už ti ukáže támhle Derek."

Derek byl tak osmnáctiletý mladík s ostře řezanou tváří, modrýma očima a blond vlasy po ramena. Podíval se na ni, utřel si ruce do kalhot a potřásl si s ní pravicí. "Derek. A ty?"

"James." odpověděla a v setině vteřiny přerušila oční kontak. Tento muž na ni koukal tak... Jinak. Bála se, že by ji mohl odhalit.

"Vylez tam nahoru." ukázal na stěžeň a na několik kovových držadel na něm. Ophelia nasucho polkla a vydala se k němu. Vylezla jako po žebříku nahoru a postavila se vedle středové tyče. Měla poněkud strach, když se tak koukala na palubu pod sebou.

"Rozvaž uzel uprostřed každé plachty!" křikl Derek a dívka pevně zavřela oči. Krůček po krůčku se vydala k uzlu a třepajícíma se rukama ho ve dřepu rozvázala. Plachta se uvolnila a mírně sebou plácla, ovšem nenatáhla se celá. 'Philie se otočila a poněkud vyděšeně se vrtila ke středu. Tam se chytila a vydýchala, aby se uklidnila a následně klobýtala po tyči na druhou stranu. Podjela jí noha, ale i tak se jí to povedlo. Držíc se opět stěžně zakřičela dolů.

"Mám to! Co teď?" Odpověď přišla záhy. "Vidíš to lano před sebou?"

"Vidím!"

V tu chvíli se na palubě objevil i poslední člen posádky, toho už předtím viděla, jmenoval se Peter a byl to nejstarší muž na lodi. Dokonce i kapitán vyšel ven, aby ve světle měsíce viděl, co je to tam venku za povyk.

"Chyť se ho a skoč." oznámil Derek jakoby nic a Ophelia vykulila oči. "To nemůžeš myslet vážně?!"

"Myslím. Plachty zbrzdí tvůj pád a napnou se tím. A za chvíli bude svítat, takže kdyžtak se nám podaří uklidit to co po tobě zbyde, kdyby se to nepovedlo." křikl smrtelně vážně a kousek ustoupil.

"Vtipné, vážně." sykla a pevně sevřela lano. Nadechla se a vydechla a s výkřikem skočila dolů. Plachty se skutečně napuly a ona dopadla na obě nohy. Okolo ní se ozvalo pochvalné mumlání a Derek ji dokonce poplácal po zádech.

"Šlo ti to lépe než jsem myslel." řekl a spiklenecky na ni mrkl. Než však stačila zjistit, co to má znamenat, ozval se Thomas Jizva.

"Co se tu flákáte? Vyplouváme!"