Love /CZ/

Třicátá sedmá

Ophelia za sebou zavřela dveře a sesunula se na zem. Zády se opírala o zeď a z očí jí tekly slzy. Na tohle doopravdy nebyla připravená, nikdy by na to nebyla připravená. Ze všech nočních můr, které kdy měla, byla tahle ta nejhorší. Ovšem na rozdíl od snů ze kterých se s křikem probudila, tohle bylo skutečné. Až moc skutečné.

Nevěděla jestli bylo děsivější to, že ji nejdřív nepoznal, nebo to, že se doopravdy pomátl. Potřebovala se sebrat a něco vymyslet. Potřebovala pomoc. Ale od koho by tady mohla něco takového očekávat? Vždyť byla v Bedlamu. A jak Philip trefně poznamenal, v pekle se žádné pomoci nedočká.

Vstala a zkontrolovala zbylé cely ve kterých díkybohu nikdo nebyl. Zavřela závoru Philipova "pokoje" a položila na dřevo dlaň. Pravda byla, že tahle práce jí zabrala tolik času, že bylo logické, že jídlo na samotkách dostávají jen jednou denně.

Vzala vozík a odvezla ho zpět do auly. Nechala ho tam a s hrncem se vracela dolů do kuchyně. Na nikoho cestou nemluvila a vlastně to ani nebylo třeba. 

Opět ve svém pokoji se rozhodla, že musí nějak vymyslet, jak Philipa přivézt zpátky k rozumu. Nenáviděla se za to, že ho nenašla dřív. Kdyby se nezdržela v Ayr, kdyby se nepokoušela marně hledat v jiných sekcích, kdyby nechtěla jít pěšky přes celý Londýn, kdyby...

Výčitky na ni dolehly a ona v zoufalství proplakala snad hodinu. Nakonec se přece jen posadila a podívala se z okna ven. Upřímně doufala v zázrak, nebo v něco podobného, ale nic se nedělo.

Dokonce ani Elaine se nezjevila. 

A tak začala sama. Bude za Philipem chodit a mluvit na něj. Musí ho přesvědčit, že není halucinace, ale nejdřív ho bude muset přesvědčit aby jedl. Z akce vezmu Philipa, zapálím Bedlam a uteču se stal šílený úkol. Úkol, který před ní stál byl asi nejděsivější ze všech dočasných úkolů.

_______

"Nemáte žádné právo se mě dotýkat! Nechte mě! Já mám právo na svou vůli!" křičel Philip a snažil se vysmeknout dvěma mužům, kterým to bylo očividně jedno. "Nechte mě jít! Musím najít svoji ženu, musím..." Byl ovšem přerušen dalším mužem, který mu vrazil pěstí do nosu. Tady se s tím očividně nikdo nepáral.

Z nosu mu začala téct krev. Táhli ho dál a jemu to bylo jedno. Jediné na čem záleželo byla Ophelia. A ta byla daleko, tak daleko. Nestihne ji zachránit.

Už teď je prakticky mrtvá, napadlo ho a padl na kolena. To už byl v nějaké místnosti a jakési dvě ženy ho vysvlékly do naha. Bylo mu to jedno. 

Až po chvíli ho napadlo rozhlédnout se a zjistit o co tady vlastně jde. Bílé kachličky na zdi a v rohu místnosti. Dva muži za sudy s pumpou. A pak jeden, který držel hadici. Ten jako jediný vypadal jako lékař, ale tvářil se spíš jako kat.

"Kriste pane." vydechl a pokusil se bránit. To už ale nebyla nejmenší šance něco udělat. Philip už v tu chvíli věděl co se bude dít a tak se stáhl co nejvíc do rohu.

Proud ledové vody ho zasáhl do zad a on vykřikl, což neměl dělat. Voda se mu dostala i do úst a do nosu. Zakašlal se a pokusil se stáhnout ještě víc, ale nedařilo se. Voda na něj dorážela v proudech a její teplota jen umocňovala fakt, že se topil. Na samotném konci byl podchlazený a kašlal, tiše se choulil a snažil se na sebe neupozorňovat, zatímco si muž v bílém plášti cosi zapisoval do papírů v lejstru.