Odkaz osudu

Obchod se smrtí

Těžko říct, jak dlouho tam Tara stála. Těžko říct, kolik lidí kolem ní za tu dobu prošlo. S pohledem upřeným do země se snažila zahnat slzy. Nechtěla, aby ji někdo viděl plakat. Nechtěla, aby někdo viděl, jak moc se třese. Lidem by to bylo stejně jedno; jenom ona by se cítila hůř.

,,A hele kluci," zaslechla za sebou známý hlas ,,ona asi někoho zabila, že si jí někdo od stopařů všiml." Tara se pomalu otočila a rychle nasadila svůj nacvičený výraz 'nic se neděje'. Naskytl se jí pohled na tvář, kterou by si přála už nikdy nespatřit. Hnědé oči plné výsměchu a pohrdání; světle zbarvené vlasy lemující jeho pohledný obličej z něhož tak čišela ta protivná pýcha. Každý den v duchu doufala, že chlapce roztrhají vlci, nebo že jednoho dne prostě beze stopy zmizí v lesích. Tara dala ruce v bok a co nejvíc lhostejně prohodila: ,,Co tady chceš?" Sledovala jak se pobaveně otočil na skupinku kluků za sebou. 'Kdyby neměl ty svý kamarády, tak si nic netroufne. Je to jenom obyčejnej zbabělec.' Usmála se v duchu a tato myšlenka jí dodala odvahu. ,,Tak co Riko, nemám na tebe celej den. Co ode mě zas chceš?"

,,Koukám, že tvý rodiče tě zapomněli naučit slušnosti co?" Rika k ní přišel blíž a chytil ji za bradu. Musela zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnout do tváře. ,,A jo, promiň... Já zapomněl. Oni to vlastně nestihli co? Zdrhli od tebe, aby měli klid." Znechucení vystřídal vztek. Tara zatnula zuby a sevřela ruce v pěsti. 'Tak tohle už přehnal.'  Věděla moc dobře, že by se měla prostě otočit a nechat to být, ale nešlo to. Jediné, co v této chvíli viděla byla jeho pohledná tvář. Stál tady, přímo před ní. Dřív, než si uvědomila, co vlastně dělá, seděl Rika na cestě a rukama se snažil zastavit krvácení z nosu. Se slzami v očích se zvedl a vrávoravě se rozběhl pryč s ostatními chlapci v těsném závěsu. Než zmizel mezi domy, ještě jí věnoval jeden nenávistný pohled a barvitou sbírku nadávek. Tara si promnula zápěstí. Cítila slabou bolest v ruce, kterou ho právě praštila. Byl to ale příjemný pocit. Právě toto byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy si nepřipadala slabá a bezcenná.

Její radost zkazil až dívčí hlas za jejími zády. ,,Taro? Co se tady děje?" Aniž by se ohlédla, poznala dvě dívky, jež za ní stály. Rinna a Elsie. Jediné kamarádky, které kdy měla. Dnes ale z jejich přítomnosti nadšená nebyla. Velmi dobře věděla, kdo je poslal.  Helena. Kdo jiný. Trvalo věčnost, než konečně promluvila. ,,Hádám, že vás Helena poslala, abyste mě rovnou hodily ze skály, protože si nechce špinit ruce." 

,,V podstatě jo." pousmála se Rinna. V očích jí poskakovaly veselé plamínky ,,Poslala nás, abysme tě vytáhly z postele a poslaly na brambory, takže to vyjde tak nastejno." Byla o necelý rok starší než Tara. Její tmavě hnědé vlasy se uvolňovaly z tlustého copu a stáčely se do roztomilých prstýnků. Na sobě měla, jako každý jiný den, svoje jednoduché šaty světle zelené barvy a přes ramena těžký šedý svetr. S Tarou měly společnou především nechuť ke službě v léčitelském domě. ,,Kdybys přišla o něco dřív, mohlas jít s náma k jezeru." Poznamenala s rozesmátým výrazem ve tváři. 

,,Cože? K jezeru?" vyjekla Tara ,,To je vtip že jo? Vy jdete k jezeru a mě pošleš škrábat brambory?" 'To by mi přece neudělaly. To není pravda.' Snažila se přesvědčit sama sebe. To jediné, co nesnášela ještě víc, než přebírání bylinek, bylo škrábání brambor. Už už měla před očima ten veliký hrnec. 'Ne, to přece není pravda.'

,,Můžeš si za to sama." připomněla jí malá Elsie svým tichým, bojácným hláskem, ,,U Heleny jsi měla být za svítání a to už je opravdu hodně dlouho." Na její poznámku Tara raději nic neřekla. Nechtěla, aby věděly, proč zaspala. Nechtěla, aby věděly, že dlouho do noci seděla u okna a zírala do tmy. Že usnula téměř nad ránem. Že celou noc čekala, jestli se Michael vrátí domů...

'Odešel už před deseti dny a pořád není zpátky.'

,,Víš ty co?" pousmála se Rinna mazaně. ,,Vím jak moc nesnášíš škrábání brambor a ty Heleniny příběhy o tom jak kdysi byla mladá..."

"A? Co s tím asi tak uděláš? Půjdeš za ní a poprosíš ji, aby mě s tím netrápila tak často? To bude jednodušší shodit mě z tý skály."

"I nad tím by se dalo uvažovat." Ten její úsměv doháněl Taru k šílenství. ,,Ale ne. Mám lepší způsob. Ty půjdeš s El k jezeru a já za tebe udělám ty brambory, beztak se mi dneska nechce celej den trmácet lesem." Její slova Taru zaskočila. 'Opravdu by dobrovolně seděla ve sklepě, když může jít ven a zůstat celej den u jezera?' Příliš tomu nevěřila. Rinna byla sice kamarádka, ale tohle by nikdy nenavrhla. Ne dobrovolně. Kdyby v tom ovšem neviděla něco pro sebe.

,,Obě víme, že ty dobrý skutky opravdu jen tak nerozhazuješ. Takže s pravdou ven. Co za to chceš?" Upřela na ni nedůvěřivý pohled. Sledovala každý její pohyb. Velmi dobře znala ten úsměv, co se objevil na její tváři.

,,Co já za to chci? Vlastně nic. Mám jen dobrou náladu. Ray mě ráno pozval na slavnost." Prohodila veselým tónem a pak se naoko zamyslela, ,,Ale když už jsi to navrhla, co takhle... už vím. Helena dělá na dnešní večer koláče. Včera jsem náhodou zaslechla, že každá z nás jeden dostane..."

,,Platí. Můžeš si nechat můj, když myslíš." Pokrčila rameny. 'Stejně by mi žádný nedala. Můžu být ráda, že od ní dostávám jídlo, pochybuju, že by mi dala něco jako koláč.' Bez dalšího zájmu sledovala, jak se Rinna otočila a odcházela směrem, kudy před chvílí přišla. Byla za to ráda a aby taky ne. Byla to Rinna, koho teď čekal den strávený v kuchyni u vědra a bramborami, ne ona. 'Dnešek ještě možná nebude úplně nejhorší.' Musela sama uznat, když společně s Elsie procházely pod strážní věží a mířily do lesa.