Odkaz osudu

Na kolenou

Úzké sluneční paprsky se konečně prodraly malým okénkem u stropu. Tara je cítila na své tváři. Celé tělo ji bolelo z nepohodlného lůžka. Se zatnutými zuby se otočila na bok a zaposlouchala se do okolních zvuků. Za dveřmi mohla slyšet dupání těžkých bot, když několik mužů proběhlo kolem jejího pokoje. Teprve teď doopravdy otevřela oči. Světlo, které by jí jindy připadalo krásné, ji dnes vyděsilo téměř jako nejčernější tma. Rychle vstala a natáhla na sebe košili. V žaludku měla nepříjemně prázdno, přestože jí Damien večer přinesl večeři, ne že by to bylo zrovna k jídlu. Nazula si druhou botu a chtěla vyrazit ke dveřím, do tváře se jí ale připletl pramen neučesaných vlasů. Jejím tělem projela vlna mrazu, když si vybavila, co o jejích vlasech, řekl Damien. Nechtěla na sebe upozorňovat. Jediné, po čem v tuto chvíli toužila, bylo přežít. Přežít, vydržet až do konce a vrátit se domů. Sebrala veškerou svoji odvahu a zatímco si splétala vlasy do dlouhého copu, vyběhla sprintem do tmavé chodby.

Napodruhé již chodba nepůsobila tak strašidelně. Děsivé místo z nočních můr se za jednu noc stihlo proměnit na obyčejnou podzemní chodbu páchnoucí hnilobou. Mimoděk nakrčila nos a ještě, než si její oči úplně přivykly na tmu, minula první pochodeň a zamířila dolů po kluzkých schodech. Pod schody se na okamžik zastavila. Váhavě těkala očima mezi třemi chodbami před ní. Nebyla si příliš jistá, přesto ale nakonec zvolila prostřední cestu, která ji bez dalších potíží dovedla k aréně. 

Damien již seděl na dřevěné lavici a brousil jeden ze svých menších nožů. Když se řekne menší nůž, každý by si pravděpodobně představil obdobu obyčejného kuchyňského nože, pro Damiana ale menší nůž znamenala úzká čepel o délce jeho vlastního předloktí. Z tohoto důvodu se není třeba divit, že se Tara vyděšeně zastavila v bezpečné vzdálenosti a nemohla se přimět, udělat další krok. Myslela, že ji neviděl. Právě proto se tolik lekla, když zaslechla jeho chladný a lhostejný hlas:

,,Jdeš pozdě." Aniž by se na ni ohlédl, vstal a přešel na druhou stranu arény k velké almaře, v níž se začal přehrabovat.

,,Slunce sotva vyšlo. Není to tak pozdě." zkusila se ohradit, její hlas ji ale zradil. Slyšela sama sebe, jak má strach promluvit. Cítila, jak se jí třese hlas.

,,Stále je to pozdě. Nikdo se tě neptal, o kolik." zvedl zrak od obsahu skříně, vytahujíc dřevěnou napodobeninu meče, který hodil jejím směrem. Neubránil se pobaveném úšklebku, když i přes její snahu dopadl na zem. ,,Tohle budeš používat, dokud si nebudu jistý, že zvládneš pravou zbraň. Potom..." pomalu se otočil jejím směrem ,,...takže, ty neposloucháš příkazy?" Přivřel oči a jeho tvář tím získala ještě děsivější vzhled. Tara sotva stihla zvednout, klacek, který měl sloužit jako zbraň, když velitel vyrazil jejím směrem. Jeho menší nůž byl připravený k útoku. Tara se instinktivně přikrčila a se zavřenýma očima, rychle pozvedla klacek nad hlavu. 

„Máš tu drzost přijít sem s tímhle na hlavě?" procedil, když se jeho čepel střetla s její. Prudkost nárazu strhla její ruce dolů a zanechala v nich nepříjemnou bolest, která se smísila se slábnoucí bolestí v boku. Tara se třásla strachy. Neměla tušení, co dělat. Nevěděla, co říct, aby ji nechal na pokoji. Co nejrychleji se posunula dozadu a postavila se na rozklepané nohy. Klacek namířila před sebe ve snaze zabránit další ráně.

Velitel ji obcházel v čím dál menších kruzích tak, jako šelma obchází svoji kořist. Nůž držel ostřím k ní a pokračoval chladným tónem: „Máš tu drzost se tu takhle ukázat a ještě odporovat?" Opět vyrazil proti ní, tentokrát se ale jeho nůž nesetkal s Tařinou zbraní. Dřív, než se k sobě obě zbraně mohly vůbec přiblížit, udělal velitel úkrok do strany a najednou se octl za jejími zády. Než se stačila otočit, nebo uhnout, prudkým kopnutím ní podrazil nohy a nechal ji tvrdě dopadnout na studený kámen. Tara zůstala klečet na zemi, klacek daleko od ní a velitelův nůž u krku. „Možná jsem tě měl prostě zabít." Pevně ji chytil za dlouhý cop a zvrátil její hlavu dozadu. Pokusila se bránit, proti jeho síle ale nic nezmohla. Cítila, jak pomalu odklání nůž od jejího hrdla, jeho sevření ale stále nepovolovalo.