Odkaz osudu

Jak z toho ven

Probudil ji zvuk těžkých bot na podlaze. Brett měl pravdu. Když dveře netlumily zvuky, z chodby sem doléhalo hlasité dunění vojenských bot. Tara sebou leknutím trhla a prudce se posadila. Deka sklouzla na podlahu a její holé nohy ovanul ledový chlad. Podvědomě se otřásla a promnula si oči. Ještě byla tma. Malé okénko u stropu jí jasně říkalo, že je ještě čas. Rozespale vstala. Její pohyby napovídaly, že se právě probrala z velmi živého snu. Zase ho viděla. Chlapec s černými vlasy opět seděl ve společnosti starce a cosi mu vyprávěl. Zdálo se, že je velmi rozčilený, když ale Tara vyrazila, aby s ním promluvila, všechno se ztratilo a tiché hlasy byly nahrazeny dupáním z chodby.

Když se její bosá noha dotkla podlahy, na okamžik ucukla. Podlaha byla jako led. S překvapeným syknutím se natáhla pro svoje boty, snažíce se nedotknout podlahy. Lehla si na postel a natáhla ruce ke zdi, kde včera večer nechala své odřené boty. 'Musím si je nechávat blíž u postele.' Pomyslela si, když se konečně obutá postavila na nohy. Začala rychle sbírat své oblečení. Když byla konečně připravená opustit celu, za okýnkem se už rýsoval červený pruh značící vycházející slunce. S malým zábleskem radosti se ještě jednou ohlédla za sebe a vyrazila na chodbu.

Rychlým tempem prošla chodbou a dorazila ke schodům. Na zdi jako obvykle hořela pochodeň, která vydávala alespoň nepatrné množství světla. Tara na okamžik zastavila, aby nastavila ohni prokřehlé ruce. Nedokázala nevnímat obláčky páry, jež se jí vznášely od úst a ztrácely se ve tmě. Nedokázala nevnímat, jak se její tělo nekontrolovatelně třese. 'Jak je asi teď venku. Určitě teplo.' Posmutněla, když si představila zářící slunce a jeho hřejivé paprsky. Mezi teplými paprsky světla spatřila Elsie s věčně milým úsměvem. Bosá běhala po čerstvé trávě a trhala květiny. Z jejího hrdla se vydral smutný povzdech, když se pomalu vydala dolů ze schodů.

Během několika dalších chvil se dostala až ke vchodu do Malé arény. Velká místnost byla chladná a prázdná. Tara se podezřívavě rozhlédla kolem sebe. 'Vážně jsem tady včas?' Nemohla uvěřit, že Brettova rada fungovala, přestože na ní nebylo v podstatě nic složitého. Nechápala, jak to, že ji nic takového nenapadlo. 'Bylo mi prostě blbě.' Pokrčila rameny, zatímco vstoupila dovnitř. Damiena neviděla, přesto věděla, že tady někde je. Roztěkaně sledovala okolní zdi. Musel tu někde být. Prostě musel. Přece by si nenechal ujít další příležitost, vidět její vyděšený obličej.

Nemusela dlouho čekat. Ani nedošla do středu, když za sebou zaslechla tlumené kroky. Otočila se, aby zahlédla nehybného velitele, jak si ji přeměřuje svým ledovým pohledem. Světlé vlasy mu spadaly do tváře v dlouhých pramenech a částečně zakrývaly ohyzdnou jizvu na jeho obličeji. Ústa měl sevřená do pevné linky a celý jeho postoj vypovídal, že je to válečník tělem i duší. Taře přejel mráz po zádech. Přesně těchhle lidí se vždy bála. 'Zajímalo by mě, jestli i otec vypadal takhle.' Přepadlo ji nutkání, sklopit zrak. 'Co by asi udělal, kdyby zjistil, kde jsem včera byla?' ptala se sama sebe, zatímco její oči si prohlížely všechno možné, jen ne jeho tvář.

„Konečně sis uvědomila, co znamená východ slunce?" ušklíbl se jejím směrem, zatímco si protahoval prsty pravé ruky. U pasu se houpal jeho meč a vše nasvědčovalo tomu, že po něm každou chvíli sáhne. Tara se namísto odpovědi rozhlédla kolem. Velitel měl svoji zbraň, ale kde byl klacek, který se stal její jedinou obranou proti jeho ranám? 'Musí být zamčenej v tý bedně.' uvědomila si s hrůzou a sledovala Damiena přibližujícího se k ní. Její bezradný pohled padl na dýku připoutanou na jeho levé noze. Na okamžik si myslela, že by ji to mohlo opět zachránit od dalších modřin, kdyby byla dostatečně rychlá a povedlo se jí nůž ukořistit dřív, než si toho velitel všimne. Její naděje se ale rozplynula ve chvíli, kdy Damien odpozoroval směr jejího pohledu. Poklepal na dýku volnou rukou a zcela klidně jí oznámil: „To už se ti nepodaří, ani na to nemysli."