Odkaz osudu

Bezmocná

Seděla se zavřenýma očima a zády se opírala o vlhkou zeď. Neměla tušení, kam ji vlastně odvedli, věděla jenom, že je ztracená. Ztracená ve tmě. Kdyby otevřela oči, viděla by pouze děsivé obrysy tmavých kamenných stěn. Žádná okna. Žádný jiný zdroj světla. Nedaleko od ní se sice nacházely zamřížované dveře, za nimi ale nebylo nic jiného než dlouhá tmavá chodba. 'Kam mě to odvedli? Je možný, že jsem v Hoře?' Zmocnil se jí strach. O zdejší Hoře se vědělo, že se zde nachází spletité podzemní chodby, které jsou využívány bojovníky. Říkalo se, že někteří Stopaři zde dokonce žijí. 'Jak tady vůbec někdo může vydržet. I když, místo, kde žijou asi nevypadá jako tohle.' Pootevřela oči a mírně se nadzvedla na loktech. Již několik hodin se snažila nemyslet na ukrutný hlad a raději přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo. Nechápala, k čemu doopravdy došlo. Nedokázala přijít na to, co ten velitel myslel, když řekl, že Michael není její bratr. 'Nebo, že by to nebyl Michael?' Zatřásla hlavou. 'To je přece nesmysl. Navíc je to stejně jedno jestli mě ráno zabijou.'  Otřásla se v náhlém přívalu chladu a raději opět zavřela oči.

Jakoby z dálky k ní doléhaly slabé výkřiky. Venku se něco dělo. Na okamžik zadržela dech a zaposlouchala se do okolních zvuků. Chodby byly tiché. Tyhle zvuky šly z venku. 'Je možný, že by už bylo ráno?'  V Hoře člověk snadno ztratí pojem k čase. Teprve po delší době dokázala rozlišit různé zvuky. Vyděšený křik lidí, ryk zbraní, mužské hlasy křičící rozkazy. 'Opravdu se to stalo. Říkali pravdu.' Její srdce se sevřelo strachy. Najednou si nebyla tak jistá, že její rozhodnutí, vrátit se do vsi, bylo správné.

Kdesi vzadu v chodbě zavrzaly dveře. Tara se s leknutím narovnala. Slyšela kroky. Někdo se blížil. Nevěděla kdo, přesto se jí zmocnil strach. Když se nahnula trochu dopředu, mohla zahlédnout slabé světlo na konci chodby. Mohla to být pochodeň? Jak světlo sílilo, kroky byly stále hlasitější. Ještě několik okamžiků a ten člověk se objeví před dveřmi od její cely. Zapřela se lokty o zem a se značnou námahou se postavila. Cítila, jak se jí klepou kolena.

Měla strach. Chtěla zastavit čas. Chtěla aby se ten člověk otočil a nechal ji být. Zpoza rohu se vynořila mužská postava se zapálenou loučí v levé ruce. Tara přimhouřila oči. Přes oslnivé světlo neviděla do jeho tváře. U jeho pasu se blyštil dlouhý a ostrý meč. Přimhouřila oči a vyděšeně na něj pohlédla. Měla  chuť křičet. Prosit, ať ji nechá být. 

Muž se zastavil před dveřmi do cely a odklonil louči. Když její oči přivykly ostrému světlu ohně, konečně poznala tvář toho, kdo stál před ní. Znala ho již velmi dlouho. Věděla, že je to Jeff. Nejlepší přítel jejího bratra. Krátké hnědé vlasy mu zčásti zakrývaly čelo a jeho oříškové oči si ji chladně prohlížely. 

Z kapsy vytáhl svazek klíčů a jeden z nich zastrčil do zámku. Dveře se s hlasitým skřípěním otevřely a mladý Stopař vstoupil. Tara na něj hleděla se strachem v očích. V tuto chvíli by se v ní krve nedořezal. 'Takže ho poslali, aby to udělal. Poslali ho, aby mě zabil?' nasucho polkla a zatímco se snažila dodat si odvahu, pohlédla do jeho tváře.

"Vstávej." Na úzkých kožených páskách v jeho šatech se lesklo přes deset nožů různých velikostí. Tara se nedokázala ani pohnout. Celé její tělo bylo najednou jako že dřeva. "Neslyšelas? Vstávej." jeho hlas byl přísný a naléhavý, přesto k ní ale natáhl ruku, aby jí pomohl na nohy. Roztřeseně jeho pomoc přijala. Nechtěla myslet na to, co přijde, věděla ale, že když neudělá co říká, bude to daleko horší. Ve vsi se vědělo, co Stopaři dělají s těmi, kdo jim odporují. 

"Dělej. Musíš odsud zmizet." chytil ji za rameno a postrčil ji do chodby.

 Tara byla opět v situaci, kdy nic nechápala. Zmateně na něj pohlédla. "Co se děje?" Věděla , že není v postavení, kdy by měla klást otázky, přesto však nedokázala mlčet. 

,,Mělas pravdu." Jenom mlčky zabouchl dveře od cely a táhl ji chodbou někam pryč. S naprostou jistotou ji vedl spletitými chodbami, které Taře připadaly všechny naprosto stejné. Nechápala, jak se tady někdo  může vyznat. Velmi rychle vyběhli dlouhé schody, Jeff zavěsil pochodeň do držáku na zdi a otevřel těžké kovové dveře. Taru uhodilo do očí ranní slunce. Dříve než její oči stačily přivyknout ostrému světlu, Stopař ji už táhl dolů ze svahu, blíž a blíž k vesnici. 

,,Dělej. Musíš obejít vesnici a dostat se k řece. Nechci se dívat jak bezdůvodně klečíš na popravišti." 

,,Proč na popraviště? To co jsem řekla byla přece pravda."

,,Ano. Byla to pravda, to ale neznamená, že tě přijmou zpátky. Vyhnali tě a ty ses vrátila. Tohle ti možná tak zaručí rychlejší smrt." z jeho hlasu jí přejel mráz po zádech. V tuto chvíli byl stejně chladný a krutý, jako hlas velitelů a ostatních vojáků. 'Mich byl přece jeho kamarád.'

Její oči si pomalu začínaly zvykat na světlo. Teprve teď viděla, co se ve vsi děje. Desítky, možná stovky mužů v černém projížděli mezi nízkými dřevěnými domky na ohromných válečných koních. Některé domy byly v plamenech a lidé utíkali k lesu. 'Tak podobný jako tehdy.' Společně s Jeffem proběhli kolem okraje vsi. S pohledem upřeným před sebe se snažila nevnímat křik všude kolem. Zatnula zuby a ještě zrychlila. 'Nesmím zastavit. Nesmím zastavit.'

Její pohled ale upoutal vysoký muž stojící mezi dvěma domky. V jeho levé ruce se leskla nenápadná dýka. Nebylo by to nic až tak neobvyklého, kdyby Tara již dávno neznala jeho tvář. Derik, velitel obránců, měl přece stát na věži nebo ne? Místo toho se plížil kolem s dýku v ruce a snažil se působit možná až příliš nenápadně. Na okamžik zastavila a pozorně na muže pohlédla. Její zrak se mírně rozostřil a do hlavy se jí opět vkradla ona bodavá bolest.

,, Teď už mu nic nepomůže. Tohle je konec." hlas byl určitě jeho, jeho ústa se přesto ani nepohnula. Velitel pohlédl na dýku ve svojí ruce a potom kamsi před sebe. Když Tara obrátila zrak tím směrem, zahlédla starého muže sklánějícího se nad jedním z padlých vojáků. 'Opravdu to chce udělat?' Nevěděla, zda to není jen další přelud. Jen další výplod její mysli. 'Měla bych běžet za Jeffem, on mě dostane ze vsi.' Přes strach se ale nedokázala otočit a zmizet. Nikdo jiný nevěnoval veliteli žádnou pozornost. Všichni měli co dělat s vlastními problémy.

Derik vyrazil kupředu, Tara nedokázala jen přihlížet. Co nejrychleji vyrazila směrem ke staršímu muži s úmyslem varovat ho, nebo ho alespoň odstrčit kus dozadu. V tu chvíli, jakoby se zastavil čas. Viděla nebezpečně se blížící dýku. Slyšela výkřik starého muže, když bezvládně dopadl do prachu. Okolním vzduchem se začal šířit nepříjemný zápach čerstvé krve. Stejná krev pomalu zabarvovala i prach na zemi. Tara nechápavě pohlédla na své ruce, po nichž stékala tatáž krev. Nedokázala vnímat nic jiného, než silnou bolest a krev, která prosakovala skrze její obnošenou košili. Před jejíma očima se začala usazovat mlha. Viděla, jak se k ní sbíhají nějací lidé. Stařec se postavil na vratké nohy a teď se nad ní skláněl. Kolena se pod její vahou podlomila.  Když otočila hlavu doprava, viděla,jak se několik mužů rozběhlo za Derikem. Nad sebou viděla rozmazané tváře, které se k ní skláněly. 

,,Taro! Slyšíš mě? Řekni něco." Jeffův hlas byl naléhavý a plný strachu. Jeho tvář byla ale rozmazaná, podobně, jak tomu bývá ve snech.

Otevřela ústa, aby promluvila, hlas ji ale zklamal a z jejího suchého hrdla vyšlo jen tiché zašeptání. Další z mužů Jeffa hrubě odstrčil do pozadí a sklonil se nad ránou. 

Hlas zjizveného velitele byl stále chladný, přesto i v něm byla slyšet naléhavost. Tara nedovedla rozeznat význam jeho slov. Po její tváři stékaly chladné slzy. S prosbou v očích pohlédla na velitele. Všechno se pomalu ztrácelo v mlze a záplavě bílého světla. Jakoby z obrovské dálky slyšela velitelův hlas. Nevěděla, co říkal. Nechtěla to vědět. Chtěla spát. Chtěla se nechat unášet tím pocitem klidu. Chtěla se rozběhnout za tím světlem, které před ní zářilo jako brána k něčemu krásnému. 

Celým jejím tělem projela vlna bolesti, když velitel rychle zvedl její bezvládné tělo. Pokusila se bránit, silné ruce ji ale držely u příliš pevně. 'Proč bych se vlastně měla bránit? Proč prostě neodejít?' Nechala své oči, ať se zavřou a nechala se unášet tím úžasným pocitem klidu. Cítila, jak někdo zvedá její bezvládné tělo. Cítila, jak ji někam odnášejí. Bylo jí to jedno. Užívala si ten pocit. Užívala si alespoň jednou v necítit smutek, bolest, ani strach.