Odkaz osudu

Nečistá hra

Slabé načervenalé světlo, které se linulo do cely malým okýnkem u stropu, ji zachránilo od upadnutí do spánku. Rychle vstala a zahnala poslední myšlenky na spánek ledovou vodou z vědra. Bez delšího zdržování, vyrazila ke dveřím. Na vlasy se neodvažovala sáhnout. Nějaká část v ní stále ještě doufala, že jsou stále dlouhé a zjištění, že tomu tak není, by ji jenom dostalo zpátky na kolena. Nechtěla se tak cítit. Chtěla si představovat, že její vlasy jsou stále dlouhé do půli zad a že se na slunci pořád krásně lesknou.

Rychle proběhla chodbou, kolem pochodně a po schodišti dolů a dřív než se slunce vyhouplo na obzor, stanula v aréně. Damien seděl na svém místě, brousil čepel ohromného meče a vypadal, že nevnímá své okolí.

Taře to sebralo poslední odvahu, kterou v sobě měla. Pomalu udělala pár kroků jeho směrem a tiše vyčkávala s nedůvěřivým pohledem upřeným na jeho zbraň. Předchozího dne nic nejedla a už to bylo znát. Nervózně zastrčila ruce do rukávů a čekala, zatímco se snažila nevnímat smutný zpěv jejího žaludku.

Nic. Seděl na svém místě a věnoval se své práci. Tara udělala několik dalších kroků kupředu. Kroky starých kožených bot se hlasitě rozléhaly místností. Musel ji slyšet. Prostě musel. To Taru znervóznilo ještě víc. Co se děje? O co se snaží? Dorazila až doprostřed místnosti a zastavila se na čáře znázorňující vnitřní kruh na podlaze. Velitel zvedl hlavu, přijel Taru od hlavy k patě a opět se vrátil k rozdělané práci. Tara to nechápala. 'Přišla jsem přece včas. O co mu jde?' Nechápala, co od ní ještě chce. Oči se jí pomalu zavíraly a ona se z posledních sil držela vzhůru. Co po ní ještě může chtít?

Na podlaze kus od ní se povaloval její klacek, který měl nahrazovat kovové zbraně. Tara si jej změřila nechápavým pohledem. Byl přece v truhle. Proč by ho velitel vytahoval před jejím příchodem? Nervózně těkala pohledem mezi klackem a bezcitným mužem kousek od něj. Všiml si jí. Viděl, že zahlédla klacek. Přesto mlčel. Koutkem oka sledoval každý její pohyb zatímco se věnoval svému meči. Nechal Taru stát s pochybami v hlavě. 

Tara nedokázala odhadnout, jak dlouho tam stála. Ani jeden z nich se za tu dobu nepohnul. Cítila, že ji sleduje jako lovec, který právě zahlédl svoji kořist. Cítila, že oproti němu není nic víc, než malá ztracená srnka zahnaná do kouta. Ať už si o něm myslela cokoliv, v žádném případě nečekala, že zničehonic vyrazí rychleji než jedovatý had. Bez sebemenšího náznaku. Bez varování. Na poslední chvíli se sehnula, aby se vyhnula jeho prudkému útoku. Čepel ohromného meče proletěla jen kousek nad její hlavou. Tara se se strachem v očích narovnala a se zrychleným dechem pohlédla na Damiena. Pomalými kroky se k ní blížil a ona dělala to jediné, co pořádně dovedla. To, co dělala celý život. Couvala. Couvala a ustupovala. Pokaždé, když se dostala do bezvýchodné situace, tak couvla a utekla. 

Udělala další krok vzad, když narazila na kamennou stěnu. Leknutím strnula, když se jí do zad zaryl ostrý výčnělek. Chtěla od zdi odstoupit, ale Damien byl příliš blízko. Viděla, jak se napřahuje k dalšímu výpadu. Dával jí čas a ona to věděla. Věděla, že kdyby ji chtěl vážně zabít, už dávno by to udělal. Na poslední chvíli se přikrčila, když se ostrá čepel vydala jejím směrem. Opřela se dlaněmi o podlahu a pohlédla nad sebe. Stál nad ní jako socha z nějaké noční můry. Ve tváři měl svůj obvyklý výraz a očividně byl myšlenkami úplně někde jinde. Opět se rozpřáhl k útoku, ve stejném okamžiku ale Tara sklopila zrak natolik, aby zahlédla nenápadný nůž připevněný koženou páskou na jeho pravé noze, hned pod kolenem. Dřív, než se Damien stihl počtvrté rozmáchnout, Tara se rychle přetočila, aby se dostala dál od zdi. Damien tento pohyb předpokládal, proto jeho rána mířila přímo tím směrem. Co ale nečekal, byl jeho vlastní nůž, který mu zkřížil cestu. Nechápavě se zarazil, když zahlédl, jak se dívka rychle zvedá na nohy, zatímco na jeho hrdlo mířila jeho vlastní zbraní. 

Tara viděla, jak tento pohyb vyvedl velitele z rovnováhy. Byla by dokonce přísahala, že v jeho očích vidí překvapení a náznak zájmu. Pevně stiskla nůž, i když neměl proti ohromné velitelově zbrani prakticky žádnou šanci, přece jí dodával pocit vítězství. 

„Ale..." procedil velitel skrze zaťaté zuby. Na první pohled jej tato událost docela probrala z myšlenek. Daleko rychleji než předtím vyrazil k dívce. Jejími rameny projela prudká bolest, jak se zbraně setkaly. Bylo to horší než se dřevěnou zbraní. O hodně horší. Leknutím povolila sevření a nůž vyletěl z jejích rukou. Velitel se neubránil pobavenému úšklebku, když ji tak viděl. Dávaje jí čas popadnou dech, vyrazil zvednout svůj nůž. Tara se opatrně rozhlédla kolem sebe. Těmi několika kroky se dostala téměř na dosah dřevěného meče, který se povaloval na svém původním místě. Než velitel upevnil nůž na původní místo, Tara už stála na nohou s klackem připraveným k útoku. 

Když vstávala, země se pod ní zhoupla a tma na okamžik zaplavila její zrak. Rychle zatřásla hlavou, ale ta ji tím pohybem spíš rozbolela. Tara zatnula zuby a připravila se na další velitelův útok, který na sebe nedal dlouho čekat. Tentokrát byla na náraz připravená a podařilo se jí zbraň nepustit. Rychle zamrkala, aby zahnala poslední mlhu před očima. Co nejrychleji se otočila, aby zablokovala další ránu. Nechápala, jak se může někdo jako Damien pohybovat tak rychle. Dříve byla přesvědčená o tom, že je hodně rychlá, teď už si ale nebyla natolik jistá. 

Po několika dlouhých hodinách ji velitel opět nechal stát uprostřed arény a vypařil se malými dveřmi naproti hlavnímu vchodu. Taru nezajímalo, kam dveře vedou. Věděla, že jí do toho nic není a věděla, že ji to ani nezajímá. 'Hned jak mě pustí, zapomenu na tohle místo a bez řečí se vrátím k Heleně. Přísahám.' Vyčerpaně si promnula čelo. Cítila studený pot a celé její tělo bylo prokřehlé. Postavila se na zesláblé nohy a vrávoravě vyrazila ke své cele. 'Možná bych se mohla na chvilku prospat. Ale co když se nestihnu probudit?' zauvažovala a stáhla ze svých nohou odrbané boty. 'Někdy spát musím, ale co bude, jestli se nestihnu vzbudit? Co se mnou udělá, když ještě jednou přijdu pozdě?' Věděla, že celou dobu, ať už je to na jakkoli dlouho, nevydrží bez spánku, přesto se ale příliš bála. 'Ještě aspoň jednu noc. Zůstanu vzhůru. Potom se uvidí.' Cítila se jakoby podlaha plula na řece. Všechno se mírně točilo a do hlavy, jakoby ji bodaly tisíce jehel. 

Měla hlad. Nejedla ode dne, kdy ji sem odvedli. Již tři dny nevložila do úst jediné sousto. To jediné, co dokázala pozřít byla voda. Představa, že by měla jíst ty šedivé nedodělané placky z ovsa se jí hnusila. Od malička nesnášela ovesné placky. Nejedla je ani, když byly dobře udělané. Přestože věděla, že o hladu zde dlouho nevydrží, snažila se to co možná nejdéle oddalovat.