Odkaz osudu

Síla mysli (1)

Dnešní odpoledne bylo chladné. Tmavý les v dáli by mohl působit až děsivě a vesnice pod horou se zdála opuštěná a prázdná. Vše bylo zahaleno v šedivé mlze a celkový dojem podtrhovala kovově šedá obloha plná mraků. Ve dny, jako je tento, Tara začínala chápat, proč se o vrchovině vypráví děsivé báje. Sama by se bála procházet tudy jako cizinec. Pomalu postupovala po skalní římse a soustředila se na to, aby jí na vlhkém kameni nepodklouzla noha. Pravda, jediný krok by ji vrátil dolů do vsi. Tento návrat by ale nebyl úplně nejlepší. Kousla se do rtu a naklonila se dopředu tak, aby viděla vesnici pod sebou. Přímo pod ní trčela ze země ostrá střecha kovárny. Nedokázala ani odhadnout, jak dlouhý pád by to byl, jasně ale viděla následky.

Raději pozvedla zrak a vyhledala velký dům kus od skály. Dům léčitelů se částečně ztrácel v mlze a vypadal stejně tiše. Když mírně přivřela oči, mohla vidět míhající se světlo svíčky v okně od kuchyně. Zahnala povzdech, který se jí dral do hrdla, a raději zrychlila, aby dohnala velitele.

Stařec žil v malém domku na skále, z níž byl dokonalý výhled na celou vesnici a okolní les. Dům to byl maličký, přesto ale působil majestátně. Taře přejel mráz po zádech, když velitel prudce zabušil na úzké dveře. Měla strach z toho, kdo přijde otevřít. Starce již viděla předtím, a přestože nevypadal jinak, než kterýkoliv jiný muž jeho věku, něco v něm ji děsilo daleko víc, než Damienův chlad.

Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a za křivou dřevěnou deskou se objevila úzká šlachovitá tvář starého muže. Řídké bílé vlasy splývaly na jeho ramena a částečně zakrývaly jeho vrásčitou tvář. Podle tvrdého výrazu tváře by se dalo odvozovat, že svého času mohl být vojákem. Teď už z něj ale zbyl jenom scvrklý stařík, spočívající celou svojí váhou na široké holi. Bez jediného slova kývl hlavou směrem k Damienovi a zmizel ve stínu dveří.

Velitel ustoupil stranou a chladným pohledem dal Taře najevo, aby vstoupila. Sklopila hlavu a jako poražený pes se staženým ocasem, vešla dovnitř.

Obytná místnost byla tmavá a maličká. Jen co se Tara vyhnula posteli, šikovně nastražené hned za dveřmi, málem vrazila do nízkého stolku. Naopak stařec se zde pohyboval s jistotou, a bylo znát, že je zde doma. Posadil se ke stolu a pokynul jí, ať udělá totéž. Teprve teď si Tara všimla, že dveře jsou zavřené a Damien zde není. Na jednu stranu ji to potěšilo, ale zároveň se do ní vkradl značný neklid. Dole ve vsi se říkala spousta příběhů o tom, co tento stařec dokáže.

„Tak..." začal stařec nakřáplým hlasem, když se konečně posadila proti němu. Třásla se po celém těle a on to prostě musel vidět. Na okamžik zmlknul a pohlédl na ni. Jeho hlas změkl a nabral na vlídnosti. „Máš ze mě strach, dítě?" zeptal se tlumeným hlasem a zapálil svíčku stojící na stole.

„Ne." Odpověděla okamžitě, ale i ona sama slyšela nejistotu v tom slově. Sama by si nevěřila, stařec ale na její odpověď nic neříkal. Jen si odkašlal a pokračoval, kde skončil.

„Takže. Damien ti jistě řekl, proč jsi tady..." zastavil se, jakoby čekal odpověď. Než se mu ale nějaké dostalo, pustil se zase do řeči. „Potřebuji, abys mi řekla, co se stalo tu noc před útokem. Přesně, co se stalo. Jistě víš, že potřebujeme najít i zbývající zrádce, pokud tu nějací jsou."

Tara při jeho slovech mlčela jako hrob a vykládala veškeré své úsilí na to, aby zůstala klidně sedět a tvářit se, že je všechno v pořádku. I když se tomu snažila zabránit, cítila, jak se jí klepou ruce.

„Opravdu se mě nemusíš bát." Pohlédl na ni starý člověk „Nejsem nic víc, než jakýkoliv jiný starý člověk."

„Ve vsi říkají," pozvedla k němu pohled a na okamžik se zarazila, jakoby si nebyla jistá, zda to chce vyslovit nahlas, „že jste čaroděj." Při tom slově jí přejel mráz po zádech. Příběhy ji vždy fascinovaly, teď ale doufala, že jsou pouze pohádkami vesnických babiček.