Odkaz osudu

Mistr Hory

Frikche si rychlým tempem razil cestu dlouhými podzemními chodbami za železnými dveřmi. Za sebou jasně slyšel její tiché kroky, teď dokonale znejistěné temnotou. Bylo mu jasné, že Tara a vlastně kdokoliv z horní části Hory, by nejraději svíral v ruce zapálenou svítilnu, nebo pochodeň. Tohle byl ale domov jeho lidí, tady světlo nebylo potřeba.

Jediným místem, kde dnem i nocí plál jasný oheň, byla aréna starého Mistra, jehož zrak věkem pomalu opouštěl, kde Frikche prožil velkou část svého života a kam v tuto chvíli vedl i ji. Pořád nevěřil jejím slovům. Když za ním navečer přišla do Spodní arény, přestože i s Jeffem se domluvil, že dnes musí být někde jinde, nevěřil vlastním očím. A když promluvila a sdělila mu, co po něm chce, spadla mu brada. Ještě nikdy se nestalo, že by se někdo odvážil požádat o pomoc někoho z temné části Hory a on zpočátku také myslel, že to nemyslí vážně. Teď ale byli tady. Jeho tmou zářící oči pečlivě skenovaly příliš známé okraje chodeb a snažil se jít vždy tou nejrovnější, protože mohl jasně slyšet, jak kolem sebe ona tápe rukama a snaží se maskovat strachem zrychlený dech. 'Možná bych mohl trochu zpomalit. Už takhle přijdu ale sakra pozdě a to ji ještě povedu zpátky nahoru.' Pomyslel si, aniž by věřil, že by tahle návštěva Mistra Hory mohla skončit jinak než neúspěchem.

Konečně dorazili k okraji nepravidelné arény osvětlené několika pochodněmi, srovnal se jeho zrak s tím jejím. Jeho úzké zorničky se nepatrně zvětšily a on díky světlu taktéž nedohlédl do temných koutů prostorné místnosti. „Mistře?" zavolal, až se jeho už tak pronikavý hlas rozlehl vzdálenými ozvěnami.

„Říkal jsem dost jasně, že lidi zeshora tady nemají co dělat." Nevrlý hlas několikrát zkomolený dutou ozvěnou dolehl k jeho uším ve stejnou chvíli, kdy na světlo vystoupil starý muž, který byl stále v plné síle, přestože jeho oči přestávaly ve tmě zářit. „Že sem taháš toho Stopaře, bych ještě pochopil, ale tohle už je vážně moc." Za celou tu dobu na Frikcheho ani nepohlédl. Jeho pozornost a pohrdavý pohled patřil drobné dívce, která stála za jeho zády.

„Nepřišla sem za mnou, Mistře. S vámi chtěla mluvit." Bez potíží držel svůj nacvičený klidný výraz, přestože se v duchu skvěle bavil nad představou, jak mu Tara bude vysvětlovat, proč sem vlastně přišla. Aniž by na ni pohlédl, postrčil ji dopředu, Mistrovi napospas. Uměl si představit, co s Tarou dělá pohled, který jí Mistr právě věnoval. Kdyby netrávil s tímto mužem většinu svého času, nejspíš by se při jeho pohledu sesypal, nebo by se dal na útěk.

Ani Tara neměla očividně daleko k útěku. Frikche mohl jasně vidět její napjaté svaly čekající na jediný pokyn k úprku. „To vy jste naučil Frikcheho zacházet se zbraněmi?" Začala. V jejím hlase nebylo ani stopy po čemkoli, co by Mistrovi mohlo vadit, přesto jí věnoval pohled plný pohrdání a vzteku.

„Pokud vím, tak ano." Zavrčel a Frikche mohl jen obdivovat, že Tara přes všechno dál držela svoji ledovou masku. Nezdálo se, že by s ní Mistrův ohnivý pohled vůbec něco dělal.

„Chtěla jsem vás požádat o pomoc." Frikcheho oči zaujatě sledovaly, jak se k ní Mistr přibližuje. Moc dobře věděl, že jeho vratká chůze je pouze zástěrkou pro to, co mělo následovat.

„Požádat?" zavrčel a prudce přistoupil tak blízko, že ji měl na dosah své úzké, mírně zahnuté čepele. „A proč bych měl, u bohů, pomáhat někomu, jako ty?" Nemusel to říct nahlas, aby Frikche přesně věděl, co se mu honilo hlavou. 'Myslí si, že ani ten meč neudrží nad hlavou. Blbý, že není tak daleko od pravdy.'

Nechtěl na vlastní kůži zakusit, jak moc je Mistrova čepel ostrá, proto jen nehybně sledoval, jak Tara sbírá veškerý svůj zbývající klid, nadechujíc se k odpovědi: „Protože-" Nestihla dokončit ani to jediné slovo, když jí prudký svist letící čepele ukradl slova z úst. Frikche mohl vidět, jak sebou instinktivně trhla ve chvíli, kdy se ostří dlouhého nože zastavilo těsně u jejího hrdla. Fri znal tenhle trik. Mistr se velmi rád bavil pohledem na ty, jimž ostrá zbraň sebrala odvahu. S Tarou ale ledový kov přiložený na vyhublém hrdle téměř nehnul. Když měla jistotu, že se zbraň sotva dotkla pokožky, nadechla se, aby pokračovala, kde skončila: „Protože tam nahoře mi nevěří, že na to mám. Nechci u nich prosit o milost. Chci jim dokázat, že se spletli."