Odkaz osudu

Co mělo zůstat skryto

Již několik hodin bezcílně bloudila lesem. Během ranních hodin se jí podařilo bez potíží dostat k jezeru, kde se na nějakou dobu zdržela. Její prázdný žaludek již nesnesitelně nadával, že si ráno nestihla dojít pro něco k snídani a nohy pomalu také vypovídaly službu. Na břehu jezera strávila pár hodin a potom se unaveně zvedla, aby našla přítok řeky, jíž se měla držet.

V tuto chvíli se již schylovalo k večeru a Tara začínala být zoufalá. Řeku sice našla, ale její poslední síly se velmi rychle vytrácely. Zaklonila hlavu, aby mezi větvemi nalezla slunce pomalu se sklánějící k západu. V narůžovělém slunečním světle se jako ostré tesáky tyčily vrcholky Kharru. Do jejích očí se opět tlačily slzy při pomyšlení, že svoji rodnou vrchovinu již nikdy nespatří. 'Třeba bych se tam mohla vrátit. Mohla bych prosit, třeba ještě aspoň někdo z nich má srdce.' Přes všechny své naděje se ale odvrátila zpět ke klidné řece. Líbilo se jí, jak tiše šumí; poblíž vsi byla řeka divoká a nebezpečná, tady ale působila mírně. Tara ponořila levou ruku do ledové vody,  aby se napila. Doufala, že voda alespoň trochu zaplní prázdnotu v jejím žaludku. 'Ráno musím sehnat něco k jídlu, musí tady přece něco být.' Zvažovala, zatímco hledala pohodlné místo ke spaní.

Opatrně se uvelebila mezi několika balvany, kde byla hlína měkká a pohlédla na okolní stromy. Všude kolem ní se rozprostírala sžíravá tma, proto obrátila svůj pohled k obloze částečně kryté korunami stromů. Nehybně sledovala objevující se hvězdy. Cítila, jak její víčka těžknou a jak ji slabý vánek pomalu odnáší do říše snů. Dnešní noc byla jedna z těch teplejších a ona za to byla opravdu vděčná.

Prudce otevřela oči, když nedaleko od sebe zaslechla hlasité zaklení. Kolem byla tma, ale dalo se jasně zahlédnout, že na malé mýtince kousek od ní stojí člověk. Tara se co nejvíce potichu otočila jeho směrem a téměř bez dechu jej pozorovala. Znala jeho tvář. I přes tmu dokázala rozeznat úzký bledý obličej plný krutosti. Přes čelo vysokého muže se táhla dlouhá hluboká jizva a jeho zbroj měla hluboce černou barvu. Ve chvíli, kdy poznala o koho se jedná, krve by se v ní nedořezal. Křečovitě sevřela svůj malý nůž a neodvažovala se udělat sebemenší pohyb.

Po několika vteřinách, které se jevily jako věčnost, se z druhé strany ozvaly tiché kroky. Tara by je pravděpodobně nezaslechla nebýt jednoho jediného zapraskání větvičky. Okolní les jakoby ještě ztmavl. Tara s hrůzou v očích sledovala, jak se vysoký muž rychle přibližoval k místu, odkud se zvuk ozval. Jeho černý plášť za ním vlál a těžké boty za sebou v listí zanechávaly hluboké stopy. Aniž by pohlédl směrem, kde se skrývala, minul skupinu kamenů, za nimiž byla a sebejistě se zastavil jen několik kroků od ní.  

,,Jdeš pozdě." Promnul si generál hlubokou jizvu na čele, zatímco upíral pohled kamsi do tmy. ,,Jde všechno podle plánu?" Z jeho hlasu přejel Taře mráz po zádech. Podvědomě se otřásla a sledovala, jak zpoza stromu vystoupil zahalený muž. 

,,Ne tak docela pane." příchozí stáhl kapuci a nechal na svoji tvář dopadnout slabé měsíční světlo. Tara na okamžik zapomněla dýchat, když měsíční svit odhalil tvář velitele obránců. ,,Ten váš pes, co ovládal toho vojáka, zkazil, co mohl. Poznali ho hned, jak se přiblížil k vesnici. Díky tý holce dostal čas zaútočit, ale to zkazil taky." Tara nechápala, o čem vlastně hovoří. Michael ji sice učil obecnou řeč, ona ale většinou byla myšlenkami naprosto jinde. Z jejich rozhovoru pochytila sotva pár slov, ale ani ty nedávaly pořádný smysl.

,,S tím neschopným oslem si to vyřídím hned jak se vrátím do tábora. Myslím, že je čas, abych se seznámil s tím jeho malým zmetkem." Generálův hlas byl naprosto lhostejný. 

,,Generále, nemám moc času, musím se vrátit zpět, než si někdo všimne, že tam nejsem. Potřebuji vědět, co bude teď. Proč prostě nezaútočíte na vesnici a nevezmete si co chcete? Stařec nemůže být takový problém." Jakmile muž vyslovil slovo 'zaútočit', Tara ztuhla. Opatrně se naklonila a s pohledem zabodnutým do muže z její vsi se snažila soustředit na každé jeho další slovo. I přesto, že věděla, že jí tato informace k ničemu nebude, v tuto chvíli na to nemyslela. Do její hlavy se opět dostavila ta bodavá bolest. Nebylo to tak hrozné jako minulou noc, přesto to bylo nepříjemné. Zatnula zuby a dál sledovala muže před sebou ve snaze pochopit význam jeho slov.

,,To není tak snadné. Ten stařec má pod okem celou vesnici. Uvidí nás dřív, než se tam vůbec dostaneme. Musíme ho odstranit, než se pokusíme o cokoliv" generál si změřil muže před sebou podezíravým pohledem: ,,Chceš nás snad vlákat do pasti?"

,,Cože? Proč bych to dělal?" Přestože Tara nerozuměla všem jeho slovům, teď naprosto přesně věděla, co říká." Oba chceme totéž. Jediný, co za to budu chtít je vláda nad Kharmorrem. Proč by měla mít vesnice tolik vůdců? Stačí odstranit starce, potom ostatní velitele a pak vám bude Kharr se mnou v čele navždy zavázán." Naklonil se blíž ke generálovi, aby jeho slova nebyla slyšet. V Tařině hlavě ale i přesto zněly jejich hlasy: ,,Pošlete do vsi oddíl, bez kterého se můžete obejít. Stařec je uvidí a sejde dolů do vsi, aby varoval ostatní. Navíc nám dají čas a já sám se mezitím postarám, aby stařec zavřel oči." Sebejistě pohlédl na generála. Tara cítila jeho pocit vítězství, také však cítila svůj neovladatelný strach a zmatek. Nerozuměla, co se děje. Nechápala, co se právě stalo. 'To je něco jako špatnej sen?'

,,Platí. Ale jestli nás zradíš..."

,,To se nestane."  Sebejistě přikývl a se zdvořilou úklonou se otočil k odchodu. Tara s pootevřenými ústy sledovala, jak mizí mezi stromy. 'Cože? Je to pravda? Ne to nemůže být pravda. Asi je to jen další sen. Třeba jsem se ještě neprobrala. Třeba se nic z toho nestalo.' Pevně  sevřela pravou ruku v pěst a bez dechu sledovala dění na paloučku před sebou. Generál tam stále ještě stál. 'Ať odejde. Hlavně ať odejde. Prosím.'  Ten muž ji opravdu děsil. Jeho oči byly tak plné nenávisti. Něco v něm jí nedovolovalo odtrhnout od něj pohled. Musela stále sledovat každý jeho pohyb ve strachu, že by se otočil. Pohyb jeho ruky byl tak náhlý, že Tara podvědomě ucukla. S hrůzou sledovala jak se ruka v černé rukavici zvedá. Strach. Strach z toho, že si jí všiml. To bylo to jediné, co v tuto chvíli vnímala.

Z jejího srdce spadl obrovský kámen ve chvíli, kdy se generál obrátil k odchodu. Bez dalšího ohlédnutí se vytratil v lese, Tara se ale ještě dlouho poté nedokázala pohnout. Když se konečně roztřeseně postavila, se strachem v očích se rozhlížela po každém stínu. 'Už je pryč. Nevidí tě. Nikdo tě přece nikdy neviděl.' Chtěla se odvrátil a pokračovat v cestě po proudu řeky, nedokázala se ale přimět k jedinému kroku. To, co právě slyšela bylo příliš vážné, aby nad tím mávla rukou. 'Třeba bych se měla vrátit. Ne! Zabili by mě. Říkali to. Ale, kdybych jim řekla o tomhle, třeba by mě nechali zůstat.'  V její hlavě se během několika okamžiků urodila tato riskantní myšlenka a už se nepustila. 

Stačilo několik úderů srdce, aby se rozhodla. Jen malá chvilička, aby to sama sobě zkusila vymluvit. I přesto, že věděla, že jde o sebevraždu, nemohla se přimět k odchodu. 

Konečně se rozběhla. Její rychlé nohy se obratně proplétaly mezi větvemi a kořeny. Nevnímala nic a to jediné na co teď dokázala myslet bylo, že nejspíš běží špatným směrem.