Odkaz osudu

Poslední naděje

Když konečně dorazil ke dveřím spodní arény, se zatajeným dechem vzal za kliku. Uvnitř vládlo tlumené světlo z vyhasínajícího ohniště a chladnoucí uhlíky nepravidelně prskaly a syčely. Jeff musel přivřít oči, aby spatřil siluetu na druhé straně hned u zdi, při níž se nechávaly zbraně a všechno ostatní. Věděl, že je to Frikche, přesto že z něj neviděl nic jiného, než ohnutá záda a omšelé šedé kalhoty. Stál skloněný nad nízkou almarou, v níž nejspíš neúspěšně něco hledal, Jeffovu přítomnost nebral na vědomí, i když nebylo pochyb o tom, že ho se svým dokonalým sluchem slyšel přicházet.

Jeff udělal několik kroků směrem k němu, než promluvil: „Kde je Tara?" zeptal se bez obalu, přestože neměl jistotu, že toto byl určitě směr, jímž vedly její kroky.

„Jak to myslíš, kde je?" zavrčel aniž by se na kamaráda ohlédl, „Na tohle nemám čas, Jeffe. Neviděl jsi moje chrániče?" Jeff nereagoval na jeho dotaz, jen ho probodl zkoumavým pohledem.

„Ono by ti to tolik času nezabralo." procedil když další chvíli sledoval, jak se Frikche přehrabuje v jedné bedně za druhou. „Prostě mi řekni, jestli víš, kde je." Trpělivost mu začínala docházet a největší trhlinu dostala, když si všiml, že Frikche už podruhé kontroluje tu samou bednu a na první pohled se vyhýbá jeho pohledu. „Nejsou tady. Takže?" popadl ho za rameno, když se kolem něj pokusil protáhnout s úmyslem pokračovat v hledání.

„Já nevím. Už pár dní jsem ji neviděl." Tón jeho hlasu jasně napověděl Jeffovi, že to nebude tak úplně pravda a to, jak Frikcheho oči šmejdí po místnosti, ho ještě ujistilo.

„Ty nejsi lhář, Fri. Byla tady, žádala tě to pomoc. Takže kde je teď? Vím že to víš." Nevěděl, přesto působil tak sebejistě, že málem přesvědčil i sám sebe a když slyšel Frikcheho odpověď, věděl, že má vyhráno:

„Slíbil jsem jí, že to nikomu neřeknu." řekl a Jeffova tvář se roztáhla v úsměv nad tímhle malým vítězstvím. Netrvalo dlouho a lovec pod jeho pohledem opravdu sklopil hlavu a rezignovaně kývl na znamení, aby ho následoval.

***

Lovci z Vrchoviny odnepaměti žili uvnitř temných horských chodeb a průsmyků. Za generace se přizpůsobili temnotě tak, že neměli dále potřebu vycházet na světlo. Jejich oči se zúžily a začaly rozeznávat temné obrysy, zatímco uši byly schopny zachytit i ten nejnepatrnější zvuk. To oni tady byli doma a děsivé pověsti, které se rychle šířily, jim pomáhaly v tom, aby si svůj domov udrželi. Když se k jejich domovů před lety přiblížila skupina lidí žádající o pomoc trvalo jim dlouho, než se ujistili, že cizinci pro ně nejsou hrozbou. Když viděli že před nimi stojí slabí a zoufalí otcové, kteří zůstali sami s několika dětmi, nebo matky, jenž o své děti přišly rukou nepřátelských vojáků, přece jenom v nich zvítězila jejich původní lidskost.

Jeff tohle všechno slyšel spolu s ostatními obyvateli vesnice a nikdy se nebál příběhů, které se i tady pod Horou dál vyprávěly. Ani teď, když se společně s Frikchem spouštěl níž a níž do útrob Hory, daleko od železných dveří, necítil ani náznak strachu. Jeho obyčejné oči neviděly nic než temné obrysy nejbližších stěn a Frikcheho stín před sebou.

„Vzal jsi ji sem dolů?!" probodl přítelova záda vyčítavým pohledem, přestože ho, otočený vpřed, nemohl vidět. I když mluvil tlumeným hlasem, připadalo mu, že ve vlhkých podzemních chodbách musí být jeho rozléhající se slova slyšet na míle daleko. „Řekni mi, žes neudělal takovou hloupost."

„Vzal jsem ji ke Gorakchovi, aby viděla, že tady dole pomoc nenajde." procedil Fri, zatímco vedl Jeffa po schodech dolů a vstříc vzdálenému světlu pochodně. „Nemohl jsem tušit, že jí na to kývne." Zastavil a postrčil Jeffa dopředu k pootevřeným dveřím.