Odkaz osudu

Sladké sny

Beze slova kráčela vedle Jeffa s pohledem u země a s rukama v dlouhých rukávech staré košile. Vesnice se západem slunce ztichla a lidé byli zalezlí ve svých domech. Sem tam mohla zahlédnout zvědavé pohledy mezi napůl otevřenými dřevěnými okenicemi. Věděli, kam ji vedou. Věděli nejspíš i proč. Tara na okamžik zadržela dech a zvedla oči k Jeffovi. Uklidnilo ji, že všechny jeho zbraně doposud odpočívají bezpečně přichycené na kožených přezkách. 'Jako by to nebylo jedno.' Pohlédla na obrovský stín, jež se před nimi zvedal. Hora. Toto místo ji již od mala děsilo, stejně jako spoustu ostatních obyvatel vsi. Nikdy si nedokázala představit, že by měla vejít dovnitř.

"Jeffe?" když promluvila, její hlas byl velmi tichý. Se strachem v očích opět pohlédla na mladého Stopaře. Ve chvíli, kdy k ní obrátil zrak, mohla v jeho tváří zahlédnout lítost. Skousla si spodní ret a ještě tišším hlasem plným strachu, pokračovala: "Bude to bolet?" ani nevěděla, proč se na to ptá. Měla strach. Kdyby mohla, ráda by se rozběhla k lesu a už nikdy by se nevrátila.

"Ne víc, než to tvoje zranění." pokusil se o  povzbudivý úsměv, ale výsledek Taru spíš znepokojil "Nemusíš se vůbec bát. Jedna rána a bude po všem dřív, než se vůbec dostaví bolest." unaveně si promnul víčka a pokračoval dokonale nacvičeným chladným hlasem: "Vážně se není čeho bát. Damien je jeden z nejlepších střelců v Kharru."Přestože se snažil, zachovat chladný tón, únava byla v jeho hlase víc než patrná. Pravděpodobně již delší dobu nespal.

Vystrašená Tara jen nejistě přikývla a se zatajeným dechem sledovala blížící se stín zlověstné Hory. Jeffova odpověď ji neuklidnila tak jak by doufala. Najednou se do ní dala zima. Zatínaje zuby si teprve teď uvědomila, že se celá třese.  Roztřesenýma rukama objala své zkřehlé tělo. Jeff, aniž by jí věnoval další pohled, přejel dvěma prsty po jílci svého meče. 

,,Žádné hlouposti Taro. Žádné hlouposti." 

Bez dalších slov dorazili až k těžkým kovovým dveřím. Jeff na ně několikrát zabušil a když přišel otevřít jeden z vojáků, chladně mu kývl na pozdrav. Voják pozdrav opětoval s daleko větší úctou, což napovídalo, že jeho postavení je nižší než to Jeffovo. Přesto si Tara nemohla nevšimnout, jaký opovržlivý pohled věnoval jí. 'Jako bych byla ještě daleko míň než krysy, nebo červi.'

Pak už ale, raději mlčky, vstoupila společně s Jeffem do temné podzemní chodby.Ode dveří sem doléhal slabý sluneční svit, to byl ale jediný zdroj světla. Chodba byla vlhká a páchla zatuchlinou a plísní stejně jako ta cela, v níž strávila celou noc. Na svém třesoucím se rameni ucítila Jeffovu ruku. Nebyla si jistá, jestli se ji tím snaží uklidnit, nebo se ujišťuje, že mu nikam neuteče. Na okamžik zadržela dech a snažila se přivyknout plesnivému zápachu. 

Po několika zatáčkách a sestupu schodů už Tara netušila, kterým vlastně jdou směrem. Neměla tušení, kde jsou, ani jak se dostat zpátky. Jeff si toho byl patrně vědom, protože jeho opatrnost značně polevila. Ještě několik dalších zatáček a stanuli před dalšími dveřmi z tmavého kovu. Jeff povolil západku a postrčil Taru, aby prošla jako první. Za dveřmi se nacházela poměrně velká místnost osvětlená několika pochodněmi. Tara zůstala stát jako zkamenělá, když si všimla, co se děje na druhém konci místnosti. Už dávno znala tváře Khramorrských velitelů. Krutá a chladná tvář velitele Stopařů ji přiměla odvrátit pohled. Druhý z velitelů, zjizvený muž s  tektéž krutým výrazem ve tváři částečně skryté pod prameny mastných světlých vlasů, nemohl být nikdo jiný než Damien. Tara s hrůzou pohlédla na ohromný luk v jeho rukou. Kolem stála skupina vojáků a moudrý stařec ze skály nad vsí. Jejich příchodu si nikdo nevšiml. Všechny pohledy se upíraly k muži klečícímu před nimi. I přesto, že jeho šaty byly špinavé a roztrhané a z tváře zmizel jeho sebevědomý úsměv, poznala v něm Tara Derika. Třetí z velitelů se se strachem ve tváři svíjel na studené podlaze a hledal zastání u někoho z přítomných.