Odkaz osudu

Západní křídlo

Pořád nechápala nic, co se kolem dělo. Nedocházelo jí, co se právě teď stalo. Příliš jasně si uvědomovala, že kráčí zpátky k Hoře ve společnosti obávaného velitele Stopařů a na rameni se jí rýsuje černá kožená páska, kterou tak často vídala na Jeffově paži. Přesto se jí zdálo, že něco takového prostě nemůže být doopravdy. Přidala do kroku a podvědomě zatajila dech, když vstoupili do široké chodby hned za vstupem. Byla tady tolikrát, že si myslela, že zná každou odbočku v jejím okolí, přesto ji Robin rychle vyvedlo z omylu. Stačilo dvakrát zahnout a chodby kolem sebe už nepoznávala. Byly užší, vlhčí a temnější než hlavní chodba. Podlaha byla křivá a dveře už nebyly z kovu, nýbrž ze dřeva plného ostrých třísek. Aniž by zaváhal, vedl ji Robin dolů po schodech a na křižovatce doleva. Tara byla dokonale zamotaná, než se dostali k malým nenápadným dveřím na konci tmavé chodby. Vypadaly uboze. Když je ale Robin otevřel a pustil Taru dovnitř, její tvář ozářilo několik planoucích pochodní, jejichž světlo se zrcadlilo na vlhké podlaze.

„Vítej v Západním křídle." Zabručel velitel a Tara musela skrýt zklamání. Čekala, že chodby stopařského křídla jsou přinejmenším tak široké a světlé jako jí tolik známá hlavní chodba. Místo toho daleko víc připomínaly chodbičky v okolí spodní arény. Kdesi v dálce kapala voda a tichá ozvěna odrážela každý její nádech. Na okamžik zatajila dech a následovala Robina temnou chodbou.

Zastavili se u nízkých, obyčejně vyhlížejících dveří. Mohlo za nimi být naprosto cokoliv. Od skladu na zeleninu po celu některého Stopaře. Tara zvědavě přistoupila blíž, když klika cvakla pod velitelovou dlaní. Tlumené světlo hořící lucerny ji uhodilo do očí a ona ohromeně vstoupila do ne zrovna velké zbrojnice. Nikdy nic takového neviděla. Police podél zdí byly plné nejrůznějších zbraní. Meče ležely po boku drobných vrhacích nožů bez zjevného uspořádání. Všude kolem stály stojany a almary a člověk by musel být blázen, aby se to všechno pokusil spočítat.

„Je tu někdo?" Zavolal Robin a ozvěna, která drze několikrát zopakovala jeho hlas, ho ani trochu nerušila. Netrvalo dlouho a zpoza rohu vystoupil Jeff ve společnosti podobně starého Stopaře s kaštanovými vlasy pečlivě staženými dozadu. Tara ztuhla. Znala tvář muže, který teď upíral chladný pohled ke svému veliteli. I když ale poznala muže, do něhož minulého jara ve spěchu narazila, on jí nevěnoval sebemenší pozornost. Společně s Jeffem uctivě pozdravili Robina kývnutím hlavy, na Taru ani nepohlédli. Teprve, když ji velitelova ruka hrubě postrčila dopředu, vzali na vědomí její přítomnost. „Ukážete jí křídlo a cely." Prohodil a chystal se otočit k odchodu. Jeff ale vyrazil jeho směrem a spěšně mu položil ruku na rameno, aby ho zastavil.

„Veliteli, potřebuji s vámi o něčem mluvit." Oznámil mu naprosto klidně a beze strachu pohlédl do jeho chladných očí.

„Jde o toho kluka? Jak se vlastně jmenuje?"

„Na tom nezáleží. Můžeme to vyřešit někde..." na okamžik se odmlčel a pohledem sjel na Taru. „...někde jinde?" Dodal rychle. Tara ho příliš neposlouchala, věděla, že jí do toho nic není a nechtěla se do toho plést. Její klid zmizel až ve chvíli, kdy Robin nepatrně přikývl, opustil společně s Jeffem místnost a zanechal ji ve společnosti Stopaře, který ji při jejich posledním setkání okradl o schopnost mluvit.

Nervózně pohlédla jeho směrem. Mohla cítit jeho pohled, který na ní spočinul. Poznal ji? Nebyla si tím jistá, přesto jí nedělaly jeho zvědavé pohledy dobře. „My už jsme se potkali." Naklonil hlavu na stranu a svým pohledem přinutil Taru sklonit tvář k zemi.

„Omlouvám se." Špitla místo pozdravu a zvedla k němu oči. Zdálo se, že jakmile spatřil výraz její tváře, došlo mu, s kým má tu čest. V jeho tváři se objevilo pobavení.