Odkaz osudu

Na pokraji sil

I další noc z větší části probděla. Seděla na tvrdé posteli a s pohledem upřeným z okna, přemýšlela. Chtěla vědět, co se teď děje v Helenině domě. Od mala si na dům přísné stařeny stěžovala, kde mohla, teď ale zjišťovala, že jí chybí čím dál tím víc. Večer se přinutila alespoň něco sníst a kvůli strachu se rozhodla, že pokud to půjde, tak zůstane vzhůru. Měla strach usnout. Měla strach, udělat cokoliv. Život, jakoby z ní dávno vyprchal a její tělo v podstatě už pouze čekalo na smrt. Tak se cítila Tara, když se malým okýnkem u stropu, konečně prodralo sluneční světlo. Plna vděku se zvedla a chystala se vyrazit dolů pod schody.

Podlaha se s ní zhoupla, když se postavila na nohy. Musela se opřít o zeď, aby neupadla, když se jí silně zatmělo před očima a ona na okamžik ztratila rovnováhu. 'Co se to se mnou děje?' Rychle si promnula oči a přitáhla si slabou košili blíž k tělu. Byla jí zima. Přestože venku dnes bylo tepleji, než je na začátek jara obvyklé a ona byla zvyklá na chlad, dnes to bylo jiné. Zhluboka se nadechla a pomalu vyšla na chodbu. Ve spáncích cítila nepříjemný tep a bodavá bolest zmítala jejím ztuhlým tělem.

Konečně minula pochodeň, sešla schody a stanula v malé aréně. Velitel už tam stál. Stejně jako předchozího dne, ležela její dřevěná zbraň jen několik stop od něj. Věděla, že dnes už nemůže udělat stejnou chybu jako minule, proto vyrazila kupředu, aby klacek zvedla. Když se sehnula k zemi, všechno se roztočilo ještě daleko víc a Tara se musela na okamžik zastavit, aby neupadla do bezvědomí. Položila roztřesené ruce na ledovou podlahu. Snažila se dýchat zhluboka a co možná nejvíc pravidelně, ale sotva zaplašila tmu před očima, už se k ní blížil Damien se svým bezcitným a krutým výrazem. Strach přebil tmu a Tara přiměla sama sebe postavit se. Kus dřeva, který držela v rukou, byl najednou příliš těžký, aby jej udržela. Vrávoravě se pokusila odrazit první přicházející ránu. Velitelovy útoky nebyly rychlé, přesto měla dnes pocit, že jsou stokrát rychlejší než předchozího dne. Rameny jí projela prudká bolest, když se zbraně poprvé střetly a její stisk okamžitě povolil.

„Seber to a vstávej!" pohrdavě a chladně si ji změřil pohledem, zatímco přešel za její záda. Tara ho téměř nevnímala. Země se s ní točila a ona si připadala, že ji během chvíle zcela pohltí hukot v její hlavě. Po tváři jí stékal ledový pot a když pozvedla ruku, aby jej setřela, pocítila horkost. S vypětím sil se postavila na zesláblé nohy a pevněji stiskla klacek. Cítila, jak se jí třesou ruce a ze všech sil se to snažila nevnímat. Matně vnímala, jak se velitel rozmáchl. Pokusila se ránu odrazit, ale její ruce nechápaly, co se po nich vlastně žádá. Bezmocně máchla klackem, ale odměnou jí byla silná rána pod koleno. Trhla sebou a ztratila rovnováhu. Potom, co dopadla na zem, rychle kontrolovala svoji kůži. Žádná krev. 'Díky bohům.' Meč ji očividně zasáhl pouze plochou stranou a ostří se nedotklo jejího těla. Tara se se strachem ohlédla na Damiena. Nebylo pochyb o tom, že svoji zbraň perfektně ovládá. Kdyby tomu tak nebylo, mohl jí touto ranou klidně připravit o nohu. Nasucho polkla a s námahou se nadzvedla na loktech.

„Co je s tebou?" věta, která je sama o sobě starostlivá, zněla z jeho úst, jako kdyby hovořil sám led. V jeho slovech nebylo ani stopy po citlivosti, nebo lidskosti. Tara neodpověděla. Cítila sucho v krku a věděla, že i kdyby se pokusila cokoli říct, hlas by ji zradil. Měla žízeň. Klepala se zimou, přestože na sobě měla poměrně teplé šaty. Před očima se jí rozlévala mlha a znemožňovala jí cokoliv vidět. V hlavě jí hučelo a ve spáncích píchalo. Přejela si rukou po čele a narazila na ledový pot. Slyšela vlastní zrychlený dech, ale Damienův hlas přicházel jakoby z dálky.

Na odpověď jen unaveně pokrčila rameny a natáhla se pro klacek. Připadal jí tak podivný na dotek. Byl takový ostřejší a tvrdší. Každá tříska jakoby se zarývala hluboko pod její kůži. Postavila se na nohy, aby nevzbudila velitelův hněv. Všechno se točilo a ona si nebyla jistá, jak dlouho to tímto způsobem vydrží. Damian ji změřil nelítostným pohledem. Díval se na ni jako na nějakou věc. Byla pro něj méně než rezavý nůž, viděla to. Tak nějak věděla, že má pravdu. Měla pocit, jakoby to na ni Damien vysloveně křičel, přestože neotevřel ústa.

Po chvíli vyrazil a pomalým výpadem zaútočil. Mířil přímo tam, kde měla ruku s klackem. Přesto Tara nestihla zareagovat. Klacek vyletěl z její slabé ruky a s hlasitým klepnutím dopadl na zem.  Tara ztratila rovnováhu. Cítila, jak padá. Cítila, jak se její oči zavírají a nebránila jim. Jen ať se zavřou. Jen ať si usne. Kdo ví, možná se jí konečně podaří umřít. Už jí to bylo jedno. Na ničem už přece nezáleží, když ji vlastně zabili již před několika dny.

**********************************************************

Malý pokojík byl příjemně vyhřátý a zalitý oranžovým světlem z nedalekého krbu. U stolu z hrubého dřeva seděl vysoký muž středního věku. Jeho kostnaté prsty nervózně poklepávaly na stolovou desku, zatímco očima těkal po místnosti. Neměl rád tato osamělá a dlouhá dopoledne. Všichni z Hory se rozešli, jen jeho se netýkaly hlídky, ani ranní výcvik. Přejel pohledem po knihovně v rohu místnosti. Všechny knihy dávno přečetl. 

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře. „Co je?" houkl na znamení, že příchozí může vejít. Dveře se pomalu otevřely a muž mohl zahlédnout mohutného velitele vojenského oddílu s někým v náruči. Hubený muž vstal a přistoupil blíž. Dívka. Nikdy předtím ji v Hoře neviděl. „Co je s ní?" Ukázal na jedno ze dvou lůžek. 

„Jak to mám vědět? Ty jsi ranhojič, Brette." prudce položil dívenku na lůžko. „Prostě se sesypala uprostřed výcviku." pohlédl na něj a bylo poznat, že má poněkud vztek. Ať už to bylo na dívku, nebo na něco jiného, Brett z něj měl čas od času strach. 

„Není divu, vždyť úplně hoří." Přiložil hřbet ruky k jejímu čelu. „Řekl bych, že to bude vyčerpání, zima, hlad a to všechno dohromady. Nebude to nic vážnýho. Koukám, že je zraněná. "

"Stalo se jí to při tom útoku. Dřív, než sem přišla."

Brett se ohlédl se na Damiena s podezřívavým pohledem. „Zvláštní, že tohle se stává nejčastěji tvým svěřencům. "

Na Brettově tváři se objevil úsměv, ale tvář velitele byla stále chladná. Možná by se dalo říct, že byla ještě daleko chladnější. Dokonce i zkušenému léčiteli, který se v přítomnosti válečníků pohyboval již od útlého mládí, přejela po zádech husí kůže.

„Musím na vzduch. " procedil Damien se zaťatými zuby a provázen hlasitým prásknutím dveří, opustil místnost. Brett zůstal sám jen z droboučkou dívkou na lůžku určeném pro raněné vojáky. Bylo zvláštní, vidět tady v Hoře něco tak křehkého a bezbranného. Pomalu přešel na druhou stranu pokoje, nespouštěje z dívky oči. 'Je to jen děcko. Nemůže jí být víc jak patnáct. Možná ani to ne.' Rychle zaplašil chladné myšlenky, které jakoby se samy draly do jeho hlavy. Potřásl hlavou a musel se sám sobě zasmát. 'A já myslel, že mi nikdy do Damienových obětí nic nebylo.' Odvrátil se od dívky s rozhodnutím, že to, co v tuto chvíli potřebuje ze všeho nejvíc, je spánek, natáhl se pro jednu z knih, kterou již četl snad dvacetkrát a usedl ke stolu.