Odkaz osudu

Pod dohledem

Tara v tichosti seděla u ohně a rukama si objímala třesoucí se kolena. Nenápadně pozorovala dva muže, kteří se bavili opodál. Lovec, kterému říkali Frikche, se věnoval opékání vykuchaného králíka a se smíchem odpovídal na nějakou Jeffovu poznámku. Tara je příliš nevnímala. Měla strach. Z lovce, ze Stopaře i z Damiena, který tu dokonce ani nebyl. Bála se promluvit stejně, jako se bála odejít, proto jen tiše seděla na kamenné zemi a čekala. Před malou chvílí se Jeff uvolil, že jí ukáže cestu do hlavní chodby a ona netoužila po ničem jiném. Nelíbilo se jí v této společnosti. 

Do nosu ji praštila příjemná vůně pečeného masa, jak Frikche stahoval upečené maso ze svého klacku. Z masa se kouřilo, přesto se nezdálo, že by mu dělalo nějaký problém, sáhnout na něj. Zkušeným pohybem jej sundal a začal jej porcovat. Tara sledovala každý jeho pohyb. Vždy si lovce představovala jako něco děsivého. Něco, čemu by se měla vyhýbat, protože by ji to mohlo klidně mrknutím oka zabít. Když ale pozorovala, jak se Frikche baví s mladým Stopařem, strach z něj ji pomalu opouštěl. Nevypadal jako někdo nebezpečný. Nemohl být o mnoho starší než ona sama a z jeho tváře nikdy nezmizel úsměv. 

Když si Frikche všiml Tařina pohledu, který patrně pokládal za nedůvěřivý, na okamžik se odvrátil od svého přítele. Přivřel oči a natáhl k dívce ruku kouskem čerstvého masa. Tara mu nevěnovala prakticky žádnou pozornost, teprve, když broukl ve snaze upozornit na sebe, otočila se k němu. Nedělalo jí dobře, dívat se do jeho zářivých žlutých očí. Připadala si, jakoby na ni hleděla nějaká ohromná šelma. 

Frikche k ní opakovaně natáhl ruku s nabízeným masem, ona však jen smutně zavrtěla hlavou. „Nemám hlad." Zalhala a opět se zahleděla do plamenů. U stropu se hromadil kouř, který následně mizel v otvorech nahoře ve zdi. Právě jedna z těchto větracích děr se stala dokonalou záminkou, proč se vyhnout jejich pohledům. Střídavě hleděla na otvor, na mizející kouř a na plameny u země. Bylo zvláštní takto sedět mezi dvěma muži, kteří by ji mohli klidně zabít jediným pohybem. Tito dva muži byli dokonalým znázorněním jejích největších nočních můr. Seděla tady uprostřed temných chodeb po boku Stopaře a někoho, kdo vlastně ani není člověk a přesto v sobě nemohla najít dostatečné množství strachu. 

„Jak to myslíš, že nemáš hlad?" Narovnal se Frikche. „Kdys vlastně naposled jedla? Vypadá to, že je to hodně dávno. Jeffe, tak řekni něco." Naoko ublíženě se ohlédl na Stopaře, který mlčky obíral svůj díl malého neduživého hlodavce. Když lovec zjistil, že jeho přítel sotva pokrčil rameny, rezignovaně se otočil zpátky a prostě maso vrazil do dívčiných zkřehlých rukou.

„Je to vaše. Nechci vám to sníst."

„Ber dokud můžeš. Nevzbudíš tím pozornost ostatních a navíc ti to pomůže nechcípnout hladem." ušklíbl se a sám se zakousl do masa. Tara začala nesměle odlupovat kousky masa a po očku sledovala oba muže. Jeff zamyšleně seděl, hnědé oči upíral do plamenů a aniž by se pohnul, mohla si Tara všimnout jeho vyrovnaných pohybů. Jenom způsob, jakým protáčel koženou pásku na jeho opasku mezi dvěma prsty, v sobě skrýval přesně koordinovaný pohyb plný síly. Hnědé vlasy se třepily všemi směry a splývaly s koženou vestou, již nosili všichni Stopaři. Naopak Frikche působil naprosto opačným dojmem. Když si Tara odmyslela jeho špičaté uši, zářivé žluté oči a delší tesáky, svítící na bledých rtech, viděla v něm obyčejného kluka. Při bližším pohledu do jeho tváře, bylo zřetelné, že mladý lovec nemůže být o mnoho starší, než Tara, rozhodně mu nebylo víc jak osmnáct. Neupravené dlouhé vlasy a celková roztěkanost pohybů, značily, že Frikche nemá s Jeffovou disciplínou společné absolutně nic. Taře stačil jen jediný pohled na to, jak si znuděně hraje se svým nožem, kterým si pomáhal při úpravě pečeného králíka.