Odkaz osudu

Sem nepatříš

Dlouhá hůl v jejích rukou byla nepříjemně těžká. Jako by nebyla ze dřeva ale z kovu. Tara si ji nerozhodně přehodila z jedné ruky do druhé a nejistě pohlédla na desku. Visela na dlouhých lanech, částečně připomínající běžnou dětskou houpačku a Tara si nebyla jistá ani tím, jestli se dokáže vyškrábat nahoru. Koutkem oka pohlédla na Daniela. Něco v ní doufalo, že jí předvede, jak na to. On ale jen stál a na první pohled byl rozhodnutý nechat ji, ať si na to přijde sama.

Když se odrazila od země, v jedné ruce hůl, zatímco druhou rukou pevně svírala okraj houpačky, celá deska se s ní nebezpečně zhoupla. Její nohy se na okamžik odlepily z podlahy, a kdyby se nedržela dost pevně, už by ležela na podlaze. Slyšela smích Stopařů za svými zády. I když se ho snažila nevnímat, připadala si oproti nim malá, bezvýznamná a neschopná.

„Tak dělej." Ozval se za ní Robin. „Abys mohla být jednou z nás, musíš složit přísahu a přijmout cejch. A to si musíš zasloužit jako všichni ostatní." Když velitel promluvil, veškerý smích utichl a arénou se opět rozlehlo ticho narušované jen jejím dechem a jejími chabými pokusy, dostat se na příliš vysoko zavěšenou desku. Konečně se jí podařilo odrazit dost na to, aby přehodila nohu přes okraj. Zatnula zuby a vší silou se vytáhla nahoru. Tímto pokusem musela dát ostatním opravdový důvod k smíchu, na tom už jí ale nezáleželo. Před očima měla jen pronikavý pohled velitele, který jakoby už teď začínal litovat, že ji nenechal stát na plošině a dal jí svoji pásku. Po chvíli, která trvala déle, než se odvážila doufat, se konečně postavila na rozklepané nohy. Deska nebyla vysoko nad zemí. Přesto svou nestabilitou vzbuzovala dojem, že pád z ní by byl velmi dlouhý a tvrdý. Tara raději odvrátila pohled od chladné podlahy a pevněji sevřela svoji hůl, která pro ni nejspíš znamenala jedinou ochranu před bolestivým pádem z výšky, kde normálně měla ramena.

Když se i Daniel přiblížil k desce a opřel se o ni volnou rukou, instinktivně se chytila silného lana za svými zády. Pořád ještě cítila, jak se deska zhoupla, když se na ni snažila vylézt a rozhodně si nepřála spadnout dříve, než vůbec začnou. Napjatě sledovala, jak se Daniel pružně odrazil a za pomoci jediné ruky se bez problému vyhoupl nahoru. 'Taky je o hlavu vyšší.' Pomyslela si, přesto se ale přistihla, jak závistivě pozoruje jeho rovnováhu a jisté pohyby.

„Začněte." Chladný hlas velitele opět dočista utišil tiché poznámky Stopařů, stojících opodál. Tara ale nestihla postřehnout nastalé ticho. Danielovy prsty se pevně sevřely kolem dřevěné tyče a ona věděla, že teď už nemůže zůstat pozadu. Po jeho vzoru uchopila dlouhou hůl oběma rukama. Čekala, až Daniel udělá první krok. Čekala, že zaútočí a dá jí šanci se bránit. Jeho hůl ale zůstala stále ve stejné pozici. Jakmile zpozoroval, že Tařina ruka pustila lano, na jeho tváři se blýskl lehký úsměv. Jako kdyby to měl v úmyslu celou dobu, prudkým pohybem se zhoupl v kolenou a tím rozpohyboval celou desku. Tara se na poslední chvíli pokusila nahmatat lano za svými zády, na to už ale bylo pozdě. Překvapená náhlostí pohybu, ztratila i tu poslední špetku rovnováhy a podrážky nových bot podjely na nestabilním povrchu. Než si stačila uvědomit, že smích Stopařů opět nabyl na hlasitosti, narazila zády přímo do kamenné podlahy a na chvíli zapomněla dýchat. Před očima se jí roztáhla tma a přes hučení v hlavě slyšela jen zrychlený tlukot vlastního srdce.

Teprve po chvíli otevřela oči. Dvě dřevěné hole ležely na podlaze vedle sebe a Daniel stál nad ní. „Dobrý?" Pohlédl na ni, jakoby se chtěl ujistit, že jí nic není a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl zpátky na nohy.

Než ale Tara stačila pomoc přijmout, ozval se za jejími zády Robin a jeho ledově chladný hlas: „Nech ji být." Zavrčel výhrůžně, a zatímco rázně vstoupil do Tařina zorného pole, kriticky si ji prohlížel. „Pro slabé tu nemáme místo." Tara mohla jen bezmocně sledovat, jak se Danielova pomocná ruka chladně stahuje z jejího dosahu a jak se k ní nejmladší člen stopařského oddílu též otáčí zády.