Odkaz osudu

Tajemství do hrobu

Z dálky k ní doléhal starcův hlas: „Soustřeď se. Vnímej tok svých myšlenek a nevzdoruj mu." Chtěla ho poslouchat. Chtěla pochopit, co jeho slova znamenají. S každým jeho slovem ale bolest v její hlavě sílila. Když se pokusila vyprostit z jeho dosahu, bylo to jen horší. Před očima se jí promítaly stovky a tisíce vzpomínek, které se starému muži otevíraly jako prachobyčejná kniha. Cítila, jak se jeho zavřené oči přehrabují v jejích myšlenkách, ale neměla tušení, jak tomu zabránit. Její ruce se nezmohly na nic, než křečovitě svírat okraj hrubého stolu uprostřed malé obytné místnosti, zatímco zavřené oči nevidomě pátraly po cestě k útěku. Věděla, že žádná cesta není. Malý domek v horách byl bez oken a jen s jedinými dveřmi, kterými ji stařec nenechá odejít dřív než za hodinu. Všechno to věděla. Přesto ale nepřestávala zavřenýma očima přejíždět po místnosti a snažit se, dostat toho člověka pryč ze své hlavy. S každým dalším pokusem ale tepavá bolest ve spáncích značně sílila. Během chvíle se přidalo hučení v uších a bílé světlo za zavřenými víčky. Prudce zatnula zuby a ještě jednou se pokusila starce zbavit. Snažil se jí pomoct, chápala to, ale on nechápal, jak moc to bolí, když se o tohle snaží. Nemohl to chápat. Sám to dělá celý život. Tara si uměla představit, že je mu to snad dokonce příjemné, když se na něj čas od času podívala.

Najednou starcův nátlak povolil. Parazit zmizel z její mysli a ona se mohla konečně svobodně nadechnout. Vyčerpaně si promnula hlavu ztuhlýma rukama nebýt stolu před ní, nejspíš už by se sesunula dolů na studenou podlahu z lomového kamene. Teprve po chvíli, když otevřela oči, spatřila starcovu přísnou tvář plnou vzteku, který se ze všech sil snažil držet na uzdě. 

„Bylo by pro nás oba lepší, kdyby ses alespoň pokusila předstírat zájem." zabručel a vstal, aby přinesl zpátky svíce, které od její první návštěvy raději uklízel na polici na druhé straně místnosti.

„Možná bych se snažila víc, kdybyste mi řekl, proč." konečně sebrala odvahu, aby vyslovila větu, kterou si připravovala již několik dní. Už ani nepočítala dny, které musela proti své vůli trávit v tomto domě a za celou tu dobu s ní stařec neprohodil víc než pár slov a asi desítku pokynů. Nic víc. Kdyby nebylo tohoto muže, mohla by trávit volný čas ve spodní aréně, nebo v klidu sedět ve své cele a počítat dny. 'Určitě už by mě dávno pustili domů, kdyby ten dědek prostě potvrdil, že jsem v pohodě.' Opřela se lokty o stůl a věnovala starci nevraživý pohled.

On si ale z jejích pohledů hlavu rozhodně nedělal. Pokud je vůbec viděl svýma krtčíma očima, nedával to najevo. „Řekl jsem ti proč." zavrčel nevrle, nepochybně také znal daleko lepší způsoby trávení volného slunečného odpoledne.

„Ne." naklonila se dopředu. To, co jí stařec doposud řekl, jí nestačilo, ani v nejmenším. „Řekl jste mi, že mám stejnej dar jako vy. Ani slovo o tom, proč mě nemůžete naučit, jak to používat. Já to chci umět. Nechci celej život skrývat, že pro jednou něco umím." zatnula zuby a dál na něj zírala. Stačilo jí, že Damien se k ní chová jakoby nebyla víc, než odpad, který mu zůstal na krku. Tohle už bylo pro její chatrnou trpělivost příliš.

„Zvládnout to zabere roky. Pokud vím, chceš se vrátit domů co nejdřív." zabručel „Navíc je to příliš nebezpečné. Kdyby se to někdo dozvěděl-"

„No a?" vyprskla, aniž by ho nechala domluvit. „Kdyby se to někdo dozvěděl tak co? Sám ste řek, že všichni už dávno ví, že Roi není můj otec, proč by teda mělo bejt nebezpečný, že jsem tohle po někom zdědila? Vás to taky přece musel někdo naučit." Nechápala, proč se snaží, přesto ale tentokrát odmítala ustoupit.

„To je něco jiného" vyštěkl a také zvýšil hlas. Tara jen doufala, že to není tak nahlas, aby to mohl zaslechnout Damien, který touhle dobou už většinou stával na druhé straně dveří.