Odkaz osudu

Pod rouškou večera

Slunce dávno zmizelo za vrcholky stromů a celá vesnice byla zaplavena tmou. Helena ale stále seděla za velkým stolem a věnovala se třídění suchých bylin. Heřmánek do košíku, kopřivy doprava, bodláky do misky. Pořád dokola. Emm měla všechnu svoji práci zde již dávno hotovou, přesto se stále ještě nezvedala. Jen seděla vedle stařeny a koukala jí pod ruce. Heřmánek do košíku, kopřivy vpravo a pampelišky vlevo. Byla to nudná a nezajímavá činnost, sledovat stařeniny pohybující se ruce. Za normálních okolností, by se Emm už dávno zvedla a s přáním dobré noci by zamířila domů. Co ji dnes ale drželo na lavici vedle misky plné omamně vonící třezalky, bylo počasí. Stačil jediný pohled z okna, aby začala pokládat tuto činnost za zajímavou. Za oknem nebylo vidět na víc, než pět kroků a hustý závoj dešťových kapek byl tím jediným, co se dalo v neprostupné horské mlze zahlédnout. Déšť bubnoval do staré doškové střechy a narušoval jinak hrobové ticho v místnosti hlasitým šumem. Emm doufala, že když chvíli počká, déšť přestane nebo alespoň poleví. Nechtělo se jí v tohle počasí běžet blátem až k rybárně. ‚Lepší začátek léta už si neumím představit.' Prohrnula si z nudy světlé vlasy a podvědomě se dala do pletení dlouhého copu a dál sledovala Heleniny ruce. Kopřivy vpravo, bodláky do misky, leknín co nejdál od místa, kde se jí...

Téměr nadskočila, když poklidné šumění deště narušilo prudké zabušení na hlavní dveře. Byl to náhlý a hlasitý zvuk, který přinutil Emm vstát od stolu a nechápavě pohlédnout na starou ženu stále se věnující bylinkám. ‚Jak to, že ji nikdy nic nevyvede z míry?' Další zaklepání, o něco silnější než to předchozí ji ubezpečilo v tom, že je něco jinak, než obvykle. „Není otevřeno?" Zeptala se stařeny s pozvednutým obočím. ‚Vždycky je přece otevřeno. I přes noc.' Teprve s dalším zaklepáním, zvedla stařena zrak od kopřiv a leknínů.

„Dveře nešly dovřít." Odvětila klidně. „Dala jsem tam petlici, aby sem nešel průvan a déšť." Dodala vysvětlení a opět sklopila zrak ke svým bylinkám. „Byla bys tak hodná?" Na tuto otázku Helena odpověď nečekala a Emm to velmi dobře věděla. Jen lehce kývla hlavou a se špatným pocitem v žaludku vyrazila chodbou k hlavním dveřím. Přesně, jak Helena řekla, stará dřevěná petlice byla tím jediným, co dveře drželo zavřené a hlavně pohromadě. Silný vítr měl na svědomí, že dřevo naráželo do kovové skoby a hlasité řinčení provázelo další zabušení na chatrné dveře. ‚Ještě párkrát do toho takhle třískni a ty dveře se rozpadnou samy.' pomyslela si otráveně a natáhla ruku, aby otevřela. Hned, jak byla petlice uvolněna, dveře se prudce rozletěly a Emm na poslední chvíli ustoupila, aby nedostala ránu.

To první, co vstoupilo do chodby, byl ledový vítr a kousavé kapky vody. Emm si přitáhla svůj pletený svetr blíž k tělu a přistoupila blíž ke dveřím. V husté bílé mlze sotva rozeznávala postavu zahalenou ve starém vojenském plášti. Postava byla mírně přikrčená a bez hnutí stála proti ní. ‚To má být co?' vůbec se jí nelíbilo, že cizinci nejde vidět do tváře. ‚Říká se, že v Hoře hledají zrádce. Jestli je to jeden z nich, můžeme se dostat do potíží.' pomyslela si. Nevěděla, či za to může chlad, nebo přítomnost zahaleného, ale najednou pocítila, jak jí na rukou naskakuje husí kůže. „Potřebujete něco?" zvolila zdvořilou otázku v naději, že tomu člověku dojde, jak moc jí je jeho skrytá tvář a toto setkání celkově, nepříjemná.

„Mohu dovnitř?" chraplavý hlas se částečně ztrácel v hlasitém šumu deště, takže Emm neměla sebemenší šanci zjistit, zda jí je povědomý či ne. ‚Ne, otočte se a jděte jinam.' chtěla říct, ale místo toho jen dál podezřívavě sledovala příchozího. Tohle se jí líbilo čím dál tím míň. Zamračeně udělala další krok kupředu a svým tělem uzavřela cestu skrz dveře. Nepředpokládala, že kdyby se pokusil projít za pomoci síly, bude schopná ho zadržet, jediné v co doufala, bylo to, že cizince právě od tohoto pokusu odradí pocit, že zde není vítán.