Odkaz osudu

Lovcovo oko

Když se ráno nepozorovaně vytratila z malého nehostinného pokojíku, slunce bylo ještě hluboko za hřebeny hor. Celá vesnice stále spala a ona za to byla vděčná. 'Jak by to asi vypadalo, kdyby mě někdo viděl jít takhle brzo k Hoře?' Nedovedla si odpustit obezřetné ohlédnutí k vysokým zdem domu staré nic netušící léčitelky. „Promiň." Její tiché zašeptání se ztratilo v ranní mlze a za několik okamžiků po něm nebylo sebemenší stopy. Tara rychle přidala do kroku, a zatímco si zastrkovala dlouhou košili, vyrazila přímo na druhý konec vsi, kde se v rozplývajícím se šeru rýsoval mohutný stín Hory.

Již z dálky mohla vidět menší skupinku lidí. Stáli kolem těžkých kovových dveří a každý se věnoval svému. Teprve, když se Tara přiblížila k nim, ustali a všichni do jednoho zvedli pohledy k ní. Všechen hovor najednou utichl a Taře přejel mráz po zádech. Rychle přejela muže pohledem v naději, že zahlédne Damiena. 'Musí tu být. Musí.' Úlevně vydechla, když hned u vstupu do temných chodeb spatřila kamennou zjizvenou tvář. Zhluboka se nadechla a vyrazila směrem k němu. Necítila se dobře. Sám velitel jí naháněl strach, teď ale stál ve společnosti dvou mužů, kteří jen podporovali její nepříjemný pocit v žaludku. Dvojice neměla vůbec nic společného. Jediná věc, kterou spolu sdíleli, byla zbroj Stopařů a upřený chladný pohled. Tara rychle spolkla zalapání po dechu a zastavila se několik kroků od nich.

„Myslel jsem, že jsem voják. Ne chůva." Procedil jeden ze Stopařů, když vzal na vědomí její přítomnost. V jeho tváři byl jen chlad. Na první pohled mu nestála za to, aby na ni promluvil. Všechna jeho slova byla určena Damienovi, oči plné krutosti, částečně skryté pod hustým obočím, byly ale upřeny přímo na ni.

„Řekl jsem ti, že půjde s vámi. Taky víš proč." Odpověděl Damien bez zájmu. Tara nevěděla, co má dělat. Má promluvit? Má se zkusit obhájit, nebo raději mlčet a čekat? 'Nebo bych se mohla vytratit a zmizet.' Pomyslela si, když se setkala se Stopařovým pohledem.

„Tak trochu jsem čekal, že si velitel prvního Oddílu už uvědomil svou chybu a vybral si někoho, kdo na to má." Odvětil chladně. Nezdálo se, že by měl strach z jeho zjizvené tváře. Nezdálo se, že by vůbec mohl mít z něčeho strach. Na první pohled to byl kus ledu a ne živý muž s nějakými pocity. Tara si přes jeho pohled ani nevšimla druhého Stopaře, který stál jen několik stop za ním. Neviděla ještě poněkud lidskou tvář, jíž ani tři dlouhé jizvy na krku neubraly na vlídnosti.

Teprve, když k ní dolehl Damienův hlas, odtrhla pohled od kamenné tváře prvního Stopaře.

„Martyn a Arther." Pokynul Damien rukou nejprve k muži s kamenným pohledem a pak i k jeho druhovi. „Půjdeš s nimi. Uděláš všechno, co se ti řekne." Pohlédl na ni přísně. „Uslyším na tebe jen jedno špatné slovo a končíš, jasný?" když přikývla, otočil se k odchodu. „Zpátky budete zítra večer." Pak už zmizel a nechal ji obklíčenou mezi dvěma muži v kožených vestách s opasky obtěžkanými zbraněmi.

„Tak hni sebou." Zavrčel muž s kamennou tváří, kterému říkali Martyn. „Nebo tě tady prostě necháme." S těmito slovy si přehodil dlouhý kožený popruh přes ramena a vydal se v čele malé skupinky směrem k lesu. Tara nechtěla zůstat pozadu. Měla strach, že by přece jenom mohli odejít bez ní a nezbylo by jí nic jiného, než se vrátit k Heleně a dál pokračovat v mlčení. Když viděla, že oba Stopaři se oddělili od skupiny lovců, čekajících před vstupem do Hory, neváhala ani na okamžik a rychle vyrazila za nimi.

Podzimem zbarvené stromy se tyčily vysoko nad její hlavou a propouštěly k jejím očím jen několik paprsků načervenalé sluneční záře. Někdy dřív by se nejspíš zastavila, aby mohla sledovat, jak hnědé jehličí zaplavuje moře rudého světla a jak malí barevní ptáčci rozespale vylétají ze svých hnízd v korunách stromů. Dnes ale na něco takového neměla ani pomyšlení. Nebyl čas, soustředit se na cokoliv jiného, než na udržování rychlého tempa, které Martyn nemilosrdně nasadil. Musela prakticky popobíhat za dvěma vysokými muži a jediná myšlenka, pro kterou bylo v její hlavě místo, byla, že nesmí zůstat pozadu. Nesmí je ztratit, jinak už by je nikdy nedohnala a nezbylo by jí nic jiného, než se vrátit k Heleně do studené kuchyně prosycené nepřátelským tichem.