Odkaz osudu

Poháry přetekly

Rinna zamyšleně seděla na dlouhé dřevěné lavici. V kuchyni vládlo příjemné ticho a práce pod rukama rychle ubíhala. Oheň v krbu pokojně ukusoval z hromádky dubového dřeva a z plotny příjemně voněla vařící se zeleninová polévka. Ideální podzimní den plný klidu a pohody. Rinna věděla, že se to změní. Že stačí jediná vteřina, aby se všechno ponořilo do nepříjemného stínu a aby ji doposud příjemné ticho začalo svírat jako dva těžké mlýnské kameny.

Než stačila dokončit myšlenku, tlumené zavrzání dveří ji přinutilo se otočit. Do srdce se jí zabodl ledový osten, když se jí naskytl pohled na bledou tvář bez jakéhokoli náznaku emocí. Výraz v ní už několik měsíců říkal, že něco není v pořádku, že ta dívka, s níž prožila své dětství, je dávno pryč. Její pohled plný smíchu a radosti ze života zmizel a v šedivých očích, které byly pevně upřeny jejím směrem, nebylo vůbec nic až na nevyřčenou zlobu, která se pomalu vařila v její mysli a míchala se s ledovým chladem v pohledu bez výrazu.

„Stalo se něco?" Neodpustila si Rinna tichou otázku a nejistě pohlédla na dívku mezi dveřmi. Přestože Tara byla o rok mladší než ona, teď vypadala daleko starší. Jakoby se s ní stalo něco, co ji přinutilo odsunout do temnoty vše, čím kdy byla. Její bezbarvé oči ji probodly pohledem a Rinnu najednou přepadlo nutkání sklopit zrak. Najednou si připadala, jakoby na ni hleděl někdo, z koho by měla mít strach. Někdo, s kým není radno si zahrávat.

„Ptaly se mě, kdy se vrátí jejich táta." Ledový vítr jakoby provázel její hlas. Po jejích zádech přejel mráz. Nebyla na takový tón zvyklá. Ani po několika měsících. „Že prý jak daleko vlastně odjel? Můžeš mi říct, co jste jim namluvily?" Z Tařina pohledu se jí najednou udělalo nevolno. Nikdy v nikom neviděla tolik skrývané zloby a odtažitosti.

„Takhle je to pro ně lepší." Dál si vedla svoji. Nelíbil se jí směr, kterým se rozhovor začínal ubírat, přesto odmítala ustoupit její ledové tváři. 'I Helena to říkala.' „Myslí si, že Alan musel odjet na nějakou dalekou cestu." Pomalými kroky se přesunula k vařící se polévce, aby odstavila bublající hrnec z kamen.

„A to jim budete tvrdit jak dlouho? Neříkej mi, že vám to budou věřit napořád."

„Napořád ne. Helena říká, že potřebují trochu času. Pak to pro ně nebude tak těžké." 'Co na tom pořád nechápe.' Nechtěla ani pohlédnout do těch chladných šedivých očí, v nichž nebyla ani stopa po pochopení.

„Už je to pár měsíců. Kolik času jako podle tebe potřebujou?" Lehce zvýšila hlas a přistoupila o krok blíž. Rinna si vedle ní připadala podivně malá, přestože svou výškou ji o hlavu převyšovala. „Jen říkám, že už jim nebudu lhát jasný? Ne o tomhle. Až se mě příště zeptají-"

„Nic jim neřekneš." I ona nasadila výhružný tón.

„A kdo mi zabrání? Ty? Když jen sedíš za pecí a mlčíš?"

„A co jim mám jako říct?" Klid v jejím hlase ji přiváděl k šílenství. Ten chlad, s nímž mluvila, byl příliš nesnesitelný pro její výbušnou mysl. Sama téměř křičela, s mladší dívkou to ale zdá se ani nehnulo. „To jim mám jako upéct koláč a k tomu přidat: Táta už se vám nevrátí, na jeho hlavu se můžete podívat pod medvědí horou?!"

Nedocházelo jí, co vlastně říká. Ani si neuvědomovala, jak nahlas už mluví. Chtěla, aby ji Tara slyšela. Aby přesně pochopila význam jejích slov a aby už přestala se svým naléháním. 'Není to tvoje věc. Slyšíš?! Není! Měla bys být ráda, že tě tu Helena vůbec nechala.' Teprve, když se její slova ztratila v dalekých ozvěnách, dolehlo k jejím uším vyděšené zalapání po dechu. Až teď se otočila, aby pohlédla k doširoka otevřeným dveřím, v nichž stálo drobné třesoucí se děvčátko. Napůl spletený cop vypadl z její malé ztuhlé ručky a tři hnědé prameny se volně rozplynuly mezi dlouhými loknami. S narůstající hrůzou pohlédla do žalem zakalených dětských očí jen okamžik předtím, než se holčička rozběhla ven, slzy na krajíčku.