Odkaz osudu

Rozluč se

Celé její tělo bylo jako v ohni. Kdykoliv se pokusila pohnout, ukrutný žár ji obestoupil ze všech stran a upoutal ji zpátky na lůžko. Nevěděla zda spí, nebo ne. Nevěděla, zda je naživu, nebo ne. Ať se podívala kamkoli, oheň byl všude. Ohromné rudé jazyky polykaly střechy a okolní stromy. Lidé kolem ní probíhali v hořících šatech, prosili o milost. Neměla tušení, co se děje, co by měla dělat. Ve chvíli, kdy sklonila zrak, zahlédla, že její košile také vzplála. Zoufale se ji snažila uhasit. Oheň se rychle prokousal skrz látku a zaútočil na její kůži. Se slzami v očích se kousla do jazyku. Bolest v pravém boku byla nesnesitelná. Zoufale se snažila oheň uhasit. Bez úspěchu. Hledala vodu. Všude jen plameny. Všechno kolem začínalo pomalu tmavnout a okolní tvary se slily do jedné velké tmy. 

Když znovu otevřela oči, oheň byl pryč. Ležela v posteli v malém pokojíku zahaleném mlhou. Nad ní se skláněla ustaraná Helenina tvář. Cítila její vrásčitou ruku ve svých vlasech. Chtěla otevřít ústa a něco říct, dříve, než ale sebrala síly, stařena se rozplynula v mlhu. Místo ní se nad ní teď skláněla Rinna. Tmavé vlasy měla stažené dozadu a ve tváři měla smutek. Když zahlédla, že Tara otevřela oči, nahnula se k ní blíž a mírně se usmála. 

,,Taro? Slyšíš mě?" Opět nestihla odpovědět. I její kamarádka se během chvíle ztratila v mlze. Ještě několikrát se probudila a opět upadla do bezesného spánku. V jednu chvíli se nad ní skláněla Rinna, potom Michael, Elsie, nebo Emma. Jednou se objevil i otec. Nepromluvil. Jen ji hladil po vlasech a díval se do jejích hlubokých očí. Potom se, stejně jako všichni ostatní, rozplynul. 

Když se znovu probrala, byla sama. Malý pokoj byl uklizený a útulný. Bodavá bolest vycházela z jejího pravého boku a šířila se do zbytku těla. Zdaleka už ale nebyla tak strašná, jako v tom snu. Otočila hlavu, aby zjistila, zda je vážně sama. Doufala, že tady někdo je. Že na ni nezapomněli. Že to není jen další sen. Pokojík byl malý, pečlivě uklizený a prázdný.

Opatrně se pokusila pohnout prsty na ruce. Její tělo bylo ztuhlé a promrzlé i přesto, že v pokojíku bylo příjemné teplo. Pomalu. Velmi pomalu posunula ruce pod sebe a i přes bolest, která vystřelila z jejího boku, se posadila. Teprve teď poznala malý pokoj. Teprve teď jí došlo, že se nachází v Helenině domě v jednom ze zadních pokojů. Opatrně a bez zbytečných pohybů ze sebe skopla prošívanou deku a spustila nohy na podlahu. Když se její bosé nohy dotkly prkenné podlahy, otřásla se náhlým chladem, přestože byla zvyklá chodit bez bot i v daleko větší zimě.

Za pomoci nízkého stolku se dostala na roztřesené nohy a opíraje se o zeď, vyrazila ke dveřím. Těžké dřevěné dveře byly odemčené, takže se Tara bez obtíží dostala do hlavní chodby. Hlava se jí stále ještě točila, přesto se opřela do dalších dveří na konci chodby a za slabého zavrzání je otevřela.

U dlouhého stolu v kuchyni seděla Emma. Její dlouhé plavé vlasy jí v dokonalých loknách spadaly na ramena. Když uslyšela otevírající se dveře, odtrhla pohled od misky s jídlem a pohlédla na dívku ve dveřích. Na její zasmušilé tváři se na okamžik objevil slabý úsměv. 

,,Tak ses probrala." vstala, aby jí pomohla ke stolu, ,,Jak ti je?"

,,Mizerně." Přiznala a ráda přijala nabízenou pomocnou ruku. Cítila se, jakoby právě dopadla na zem z hodně velké výšky. Všechno ji bolelo a každý pohyb byl těžší než ten předchozí.,,Jak dlouho jsem spala?"

,,Pár dní. Dáš si polévku? Ještě je docela teplá." když Tara unaveně přikývla, otočila se k plotně, aby nabrala do misky trochu zeleninové polévky a opatrně jídlo položila na stůl. Tara zašeptala tiché 'děkuju' a dala se do jídla. Ve skutečnosti by to do sebe nejradši nalila, ale přece jenom seděla v kuchyni léčitelského domu a ne někde v jeskyni. Navíc měla strach, že kdyby se dala do jídla příliš rychle, nejspíš by ho velmi rychle vrátila a vysloužila by si neúprosné bolesti břicha.