Odkaz osudu

Moc kamene

Několik dalších dní ubíhalo v podobném duchu. Celé dny proseděla mlčky v nepříjemné kuchyni plné neznámých lidí, aby se mohla v noci nepozorovaně vytratit do chladných chodeb vysoké hory. Pomalu o tom přestávala přemýšlet. Když její tvář ozařovaly sluneční paprsky, podvědomě nasazovala nacvičenou masku někoho, kdo potřebuje chránit. S východem slunce se vžívala do role té malé dívenky, kterou kdysi byla. Jakmile ale její tvář zahalil závoj večerní tmy, proměnila se její bezbranná maska v kámen a led. Naprosto bez pocitů opouštěla každý večer Helenin dům a stejně tak se tam pokaždé vracela. Zbytek noci strávila bezmyšlenkovitým pozorováním hrubého stropu plného třísek a vymýšlením způsobů, jak schovat nové rány. Jen málokdy se jí podařilo usnout. Nikdy nespala déle než hodinu, nezdálo se ale, že by to na ni mělo větší vliv, než zvětšení temných kruhů pod zarudlýma očima.

Stejně tak jako každý jiný den, i dnes za sebou potichu zavřela rozvrzané dveře malého chladného pokojíku a unaveně se posadila na nízkou postel načichlou bylinkami, jako všechno ostatní v domě. Její oči se samy od sebe zavíraly. Věděla, že dnes potřebuje alespoň nějaký spánek, bylo jí jasné, kolik pozornosti by mohla její únava vzbudit. ‚Jestli se před Helenou sesypu, začne se zajímat o to, co v noci dělám.' Schovala bledou tvář do zničených dlaní a na okamžik zavřela oči. Dům byl tichý. Nebylo pochyb o tom, že její odchod zůstal nepovšimnutý stejně tak, jako předešlé noci. Ani nepředpokládala, že by její zmizení někdo zaregistroval. Dvojčata obvykle spala tvrdě a Helenin pokoj se nacházel ve spodním patře na opačné straně domu. Pomalu stáhla ze svých nohou okopané kožené boty, které automaticky kopla pod postel, aniž by se o ně nějak více zajímala. Teprve potom nechala své tělo volně spadnout na nepříjemně měkkou postel a pohledem vyhledala strop. Byl stejný jako kdykoliv jindy. Hrubé třísky tu a tam vystupovaly do prostoru a jednotlivé trámy doplňovaly nepravidelné suky. Obraz už se jí, za hodiny bezmyšlenkovitého zírání, bezpečně vryl do paměti.

Velmi dlouho jí trvalo, než se její unavené oči konečně zavřely. Nedovedla přestat přemýšlet. Neměla nejmenší tušení, jak zabrání Heleně, aby spatřila dlouhý zarudlý šrám táhnoucí se přes její levou ruku od lokte až po dlaň. Nevěděla, jak přesvědčí Rinnu, aby se konečně přestala vyptávat, co se s ní stalo. Netušila, jak se dokáže celý den usmívat. Jak je má přesvědčit, že se nic neděje. Jak být opět tou malou holkou, kterou ony znaly. Se zatnutými zuby se jí po několika hodinách konečně podařilo nadobro zavřít oči a odplout do temného bezesného spánku.

Její spánek dávno nebyl klidný a hluboký. I sebemenší zavrzání podlahy ji dovedlo přivést k vědomí. Dnes tomu ale bylo jinak. Po několika týdnech se jí podařilo opravdu usnout a nechat své tělo daleko za sebou. Její oči se neotvíraly kdykoliv lehký vítr pohnul rozvrzanou okenicí nebo zlomil drobnou větev nedalekého javoru.

Před očima však neměla tmu. Alespoň ne na dost dlouhou dobu. Než se stačila ponořit do říše neklidných snů, objevil se před ní obraz prostorného pokoje plného starých pergamenových svitků a vyhořelých svící. Opět stála ve známé místnosti načichlé vůní papíru a tabáku. Překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Od smrti starého muže, se jí sen nezdál. I dnes to bylo jiné, než dřív. Postel plná kožešin, na níž lehával stařec, byla prázdná. Kdysi teplá deka, byla najednou chladně složená na středu postele a celý pokoj byl až příliš uklizený na to, aby v něm někdo přebýval. Jedinou známkou života v místnosti byl mladík s vlasy jako nejtemnější noc a s černým kamínkem v dlani. Nejistě jej držel a prohlížel si jej ve světle dohořívající svíčky. Tara instinktivně zajela rukou ke krku, aby nahmatala vlastní přívěšek. Stejný kámen. Na stejném provázku. Stejný kovový lesk se odrážel, kdykoliv jej přiblížila ke světlu. Najednou potřebovala cítit jeho chlad. Potřebovala se ujistit, že tam dar od jejího otce pořád je. Když její ruka našla, co hledala, pevně kamínek stiskla. „Chybíš mi dědečku." Zaslechla chlapcův melodický hlas a bleskově otevřela oči. Tlumené světlo svíčky pro ni bylo najednou moc silné. Do její hlavy se opět vplížila slabá bodavá bolest a ona mohla jasně vidět, jak si chlapec navléká přívěsek na vlastní krk. „Chci na tebe mít nějakou památku. To mi ani otec nemůže vzít. Na to nemá právo." Rychle skryl amulet pod černou košili a nepřestával se rozhlížet kolem sebe. Tara neměla tušení, co by mohl hledat. Jakmile pustila kamínek z dlaně, bolest ve spáncích výrazně ustoupila a dovolila jí, zhluboka se nadechnout.

Do místnosti náhle pronikly hlasité kroky přibližující se po rozvrzaných schodech. Mladík se otočil ke dveřím ve stejné chvíli jako Tara, takže měl také chvíli čas, než se mezi dveřmi objevil vysoký muž středních let. Taře stačil jediný pohled na jeho přísnou tvář, tmavé vlasy a několikadenní strniště, aby jí přejel mráz po zádech. Nikdy toho muže neviděla, byla si tím jistá. Přesto jej ale odněkud znala. Nepoznávala jeho hnědo-zelené oči, ani pevně sevřené rty. To, z čeho jí běhal mráz po zádech, nedovedla nijak pojmenovat. Věděla ale, že s tímto mužem se již někdy někde setkala.

Příchozí přísně pohlédl na chlapce, ten ale dělal, že o něm nic neví. Prudce se otočil zpátky ke stolu a nasadil předstíraný zájem o nepřehledné papíry. „Co tady děláš?" starší muž přistoupil o krok blíž, mladík mu ale nevěnoval žádnou pozornost. Jen se dál přehraboval starými zaprášenými svitky. „Nerre..." hlas muže ve dveřích zněl tak zlomeně, že i na Tařině tváři vykouzlil upřímný výraz lítosti. S chlapcem to ale ani nehnulo. Beze slova se narovnal, pevně sevřel čelisti a otočil se k odchodu, jakoby tam starší muž nikdy nebyl. S chladným výrazem prošel přímo kolem něj, a aniž by na něj pohlédl, procedil ledovým tónem jen jedinou větu, která ale bolela víc, než tisíc zlých slov. „Ty už nejsi můj otec." S těmito slovy za sebou zabouchl dveře a nechal zoufalého muže stát na svém místě. Tara ještě stačila zahlédnout, jak zničený otec skládá tvář do dlaní, než se všechno opět ponořilo do tmy. Chlapcova slova jí ale zněla v uších po celý zbytek bezesné noci. Nedokázala se toho nijak zbavit. Tichý hlas se usadil v její hlavě a šeptal to stále dokola až do chvíle, kdy otevřela oči, aby spatřila první sluneční paprsky pronikající do malého nehostinného pokojíku.

Další nový den. Další hodiny předstírání. Unaveně vstala a smotala si krátké vlasy do roztřepeného uzlu. Jen malý okamžik stačil k tomu, aby se z unavené dívky stala socha vytesaná z ledu. Rychle na sebe natáhla košili s co nejdelšími rukávy, které ještě stáhla dolů. ‚Tohle jednou skončí.' zatnula zuby, a aniž by se ještě jednou ohlédla, vyrazila po schodech dolů a rovnou do vyhřáté kuchyně.