Odkaz osudu

Jizvy na duši

Jestřáb strávil další den ve svém velkém domě. Ode dne, kdy naposledy navštívili Pevnost, byl pro něj každý další den stejný jako ten předchozí. Všechno v jeho životě dávno ztratilo hodnotu a on už jenom čekal, až bude na jeho jméno vystaven zatykač, nebo příkaz k popravě. Jedl jen proto, aby zůstal naživu. Dříve dobré jídlo se v jeho ústech měnilo v prach a hořkou hlínu a ni levné černé pivo nedokázalo rozveselit jeho smutkem zvrásněnou tvář. Pokaždé, když byť jenom pomyslel na malou útulnou hospůdku skrytou za tmavým skladištěm, zjevil se před jeho očima Mark, jehož ohnivý hlas probodával Jestřábovu utrápenou hlavu. „Tvůj syn byl vybrán k Sedmé jednotce." říkal pokaždé, „Měl bys na něj být pyšný." Jeho slova hrála Jestřábovi v hlavě pořád dokola a přestože věděl, že to není skutečné, uzavřel se raději ve svém domě a jednotvárné dny trávil bezcílným zíráním z okna své ložnice. Každý den tím oknem koukal, i když pohled z něj mu vháněl vztek do tváře a slzy do očí. Pohled na vysokou přehradu vyrůstající z klidné temné řeky probouzel v jeho hlavě příliš mnoho zašlých vzpomínek.

Přesně tímhle oknem se totiž na přehradu koukal před šestnácti lety. Tehdy jako šťastný muž a otec novorozených dvojčat. Tehdy s láskou v srdci sledoval krvavý západ slunce a rudo-zlaté odlesky na vodní hladině pro něj byly něčím naprosto kouzelným. Celý jeho život byl tehdy dokonalý. Jeho půvabná žena, která ho učinila tolik šťastným, si vyšla na večer za přítelkyní a ve vedlejší místnosti spala dvě dokonalá miminka. Poklidně šumící přehrada za oknem, jakoby chtěla svou krásou dokázat Jestřábovi, že život jeho rodiny bude také klidný a spokojený.

Když ale slunce zapadlo, zmocnil se tehdy mladého Jestřába zvláštní pocit. Čas, jakoby se mnohonásobně zpomalil a šumění přehrady bylo najednou příliš hlasité. Jeho pozornost upoutal stín na chodníku pod domem. Muž, halen závojem večerního šera, velmi obratně skrýval svoji tvář, která ale Jestřába nijak moc nezajímala. To, co zachytilo jeho pohled, byl uzlík, který muž nesl. Jestřáb nedokázal rozeznat, o co jde, přesto se ho s každým mužovým krokem zmocňovala větší a větší prázdnota. S nepříjemným pocitem vstal, až převrhl židli a sprintem vyrazil do vedlejšího pokoje. Jako kdyby ho tam hnala nějaká zlá předtucha. Do místnosti vtrhl tak prudce, až malý chlapec ve své kolébce spustil pláč. Postýlka jeho dcerky ale zůstala tichá. Jestřáb zatajil dech. Nechtěl věřit, že by se jeho mrazivé tušení mohlo naplnit. Opatrně přistoupil k tiché kolébce, a když nahlédl dovnitř, jeho srdce vynechalo úder. Růžová deka byla nedbale odstrčená v rohu postýlky a to jediné, co v ní zůstalo po zdravém miminku, byla slámou vycpaná panenka a složený lístek pergamenu.

Jako omámený zíral Jestřáb do prázdné postýlky a trvalo celou věčnost, než se odvážil zvednout lístek k očím. Dřív, než si vůbec přečetl dvě řádky, poznal písmo svého otce a nepříjemný pocit v jeho mysli ještě zesílil. S vlhnoucíma očima se dal do čtení. ‚Zdědila tvůj dar a vládce rozkázal, aby byla vychována v pevnosti. Oba víme, že život tam je horší než smrt. Je mi to líto, synu, takhle je to pro všechny lepší.' Než vůbec stačil dočíst do konce, jeho pohled se zamlžil. Jako kulový blesk vyletěl z domu a sprintem vyrazil za stínem muže, na nějž dříve bez zájmu koukal. Kdykoliv na cestě někoho potkat, prudce ho zastavil s jedinou otázkou: „Viděli jste moji dceru?" Nikdo si ale nevšiml ani starého muže, ani uzlíku v jeho pažích. Teprve na vysoké přehradě se Jestřáb konečně zastavil. Do jeho mysli se nadobro usadila beznaděj a on věděl, že holčičku s očima její matky už nikdy nespatří. Nevěděl, jestli ji muž odnesl k vládci, nebo jestli se ji rozhodl raději připravit o sotva započatý život. Otřásl se a ruce si přiložil k srdci. Když to ale udělal, nahmatala jeho dlaň malý černý kámen zavěšený na jednoduchém provázku. Tento dar, který mu kdysi dala ona zrůda, již tak dlouho naivně nazýval otcem, působil jako chladná připomínka toho, jak moc je mu Jestřáb podobný. Vztek se začal rýsovat v jeho tváři. Prudkým pohybem strhl přívěsek ze svého krku a s kamenným pohledem jej pustil dolů do ledové vody. Jen ať si jej odnese proud. Nechtěl mít se svým otcem nic společného. Už ne. Starý muž už nepatří do jeho rodiny a nikdy víc nebude vítán v jeho domě. Jestřábův syn nikdy nepozná muže, kterého by jinak nazýval svým dědečkem a starý muž, ať si třeba zemře ve svém starém plesnivém brlohu.