Odkaz osudu

Ztracena pod zemí

Jakmile se za ní zabouchly dveře, pocítila podivný pocit úlevy. Ten člověk jí naháněl strach. Ne tolik, jako Damien, přesto jí připadalo nepříjemné zůstávat s ním v jedné místnosti. Stále se necítila dobře. Měla chuť zalézt do postele a zůstat tam co nejdéle. Brettova rada jí dodala odvahy. Může se konečně vyspat a nemusí mít strach, že by zaspala. 'Jak to, že mě to taky nenapadlo? Mohla jsem si všechno tohle ušetřit.' Vyrazila kupředu s úmyslem vrátit se do cely a do postele. Potíž byla v tom, že neměla tušení, kde vlastně je. 'Mohla bych se vrátit k němu a zeptat se ho na cestu. Ne. Nevrátím se tam. Zvládnu to. Jak to tady vlastně může být velký?' Pohlédla do chodby, jež se táhla před ní. Byla ozářená pochodněmi a podlaha byla dokonale rovná. Dokonce ani nebyla vlhká. 'To budu asi hodně daleko od mojí chodby.' Přidala do kroku, zatímco se pokoušela zapamatovat jakýkoliv záchytný bod. 'Pochodeň, pochodeň, šutr, šutr, šutr...' Nic jiného neviděla, když dorazila na místo, kde se chodba křížila. 'Kam teď? Co, když je to tu větší, než jsem si myslela? Hora vypadá zvenčí docela velká.' Zamyšleně přejela tři možné cesty pohledem. 'Co, když jdu úplně na druhou stranu?' Po dlouhém uvažování, které jí připadalo, jako věčnost, vyrazila nejistým krokem doprava.

Chodba byla s každým krokem tmavší a tmavší. Pochodní ubývalo, na podlaze místy dokonce stála voda a stěny byly čím dál tím blíž k sobě. 'Tohle nemůže být ta správná cesta. To přece není možný, musí to být jinudy.' Přesto se nechtěla vracet. Nechtěla narazit na Bretta, ani na nikoho jiného. Ne. Najde si cestu sama. 'Kdo ví, třeba je to zkratka. Když to nikam nepovede, můžu se vždycky vrátit.' Mírně zpomalila a pokračovala dál houstnoucí tmou. Bála se temných zákoutí. Nevěřila stínům. Prosila bohy o světlo. Přesto pokračovala.

Pomalu zahnula na další odbočce doprava a vysvobozením z temných vlhkých chodeb se jí staly dlouhé točité schody. 'Tudy jsem určitě nešla.' Chtěla se otočit a vrátit se zpátky, ale zvědavost říkala něco jiného. Zajímalo ji, co bylo tam dole. 'Proč bych měla zůstávat v jedné chodbě? Vlastně už ani nejsem unavená a on říkal, abych si to tady prolezla. Třeba bych mohla najít cestu ven. Třeba by tu mohl být východ, který nikdo nehlídá.' To a mnoho dalšího se jí honilo hlavou, když opatrně sestupovala po úzkých schodech někam do tmy. Někde dole hořela pochodeň. Poznala to podle oranžového světla, odrážejícího se na zdech. I přes toto světlo, bylo schodiště příliš tmavé, aby dokázala vidět jednotlivé schody. Pokládala za zázrak, že ani jednou neuklouzla, ani nezakopla, přestože sestupovala prakticky po hmatu. Po několika chvílích už stála v úzké chodbě vedle hořící pochodně. 

Chtěla vědět, co je na jejím konci. Byla již příliš daleko, aby se vrátila jen tak zpátky. Co nejtišeji vytáhla pochodeň z držáku a vyrazila kupředu. Oheň osvětloval kousek chodby před ní a odhaloval pohled na ostré kamenné zdi, křivou podlahu na jejímž k pravém okraji se hromadila ledová voda. Tu a tam odhalilo plápolavé světlo zářivá krysí očka a drobné zvířátko se vystrašeně rozběhlo k nejbližší díře. Tara na okamžik zastavila, aby tvorečka nerozšlápla. 

Chvíli poté, co zahnula na další křižovatce doprava, zahlédla před sebou něco, co na první pohled nevypadalo, jako kamenná stěna. Tara přimhouřila oči a přistoupila blíž k velké mříži z tmavé oceli. Mříž byla pojištěna dřevěnou západkou, již bylo možné odstranit z obou stran. Ať se Tara dívala sebe pozorněji, zámek nenašla, přesto si byla jistá, že na tomto místě nemá co dělat. 'Železné dveře.' Přiblížila se až k mříži, aby mohla nahlédnout za ni. Ať se ale snažila sebevíc, nic zvláštního neviděla. I když odklonila pochodeň, naskytl se jí pohled jen na obyčejné kamenné schody a prázdné držáky přibité na zdech.