Odkaz osudu

Podle plánu

Jestřáb seděl na zemi, zády se opíral o široký strom a pohledem přejížděl všechny přítomné. V noci tu byla zima. I přesto, že byl zabalený ve svém plášti a přes ramena měl přehozenou i kožešinu, musel uznat, že zdejší podnebí je kruté. Prsty na nohou téměř necítil a všechno ostatní bylo promrzlé až na kost. 'Jak tady může někdo žít? Vážně je tohle jaro?' Zahalil se hlouběji do kožešiny a s povzdechem obrátil pohled směrem, kde leželi ti dva zajatci. S bolestí v srdci si vzpomněl na tu dívku. 'Jak asi musí v té lehké košili mrznout? Nejspíš je na podobné počasí zvyklá.'

Aby zahnal pochmurné myšlenky, raději vstal a přistoupil k ostatním. Horký vzduch linoucí se od malého ohniště ho příjemně pohladil po tváři. Beze slova natáhl promrzlé ruce k plamenům. Dan, jeden z jeho nejbližších přátel mu uvolnil místo na poraženém kmeni stromu a podal mu misku čehosi, co by se dal nazvat kaší. ,,Není to nic moc, ale je to teplý. Můžem bejt rádi, že Mark umí vařit." Přátelsky do Jestřába strčil a pokračoval v jakési historce. Jestřáb mu nevěnoval příliš pozornosti. S pohledem upřeným do plamenů se dal do jídla a nechal ostatní, ať se baví, jak uznají za vhodné. Hustá lepivá kaše hnědé barvy nevypadala zrovna nejvábněji, bylo to ale to jediné, co zde měli. Někteří muži pochopitelně vyráželi lovit, ale když už něco chytili, skončilo to v táboře velitelů. Ohlédl se směrem, kde onen tábor stál. Mezi stromy mohl vidět vysoké plameny a stíny mužů. 'Oni mají maso, mi tohle.' Pomyslel si při pohledu na nechutnou kaši, v níž i jeho vyřezávaná lžíce stála. 'Oni mají víno, mi sotva příděl vody.' 

K jeho uším dolehl hlas jednoho z vojáků sedících u ohně: ,, ...až se vrátíme budu taky táta. Doufám, že to bude dcerka..." 

,,Proč bys měl chtít holku?" nechápavě se na něj otočil Mark s kamenným výrazem. ,,K čemu by ti to bylo?" Jestřáb se velmi dobře znal s Markovou rodinou. Nikdy nepochopil jeho výchovu. Jeho čtyři synové si dělali co chtěli, zatímco Maillin, drobná pohublá dívenka, byla pravidelně a bezdůvodně trestána za každou maličkost. 'Kéž bych tak měl zpět svoji malou holčičku. Nikdy bych s ní nezacházel jako Mark.' Zahleděl se do tmy a v tichosti pokračoval v jídle. Věděl, že mu do Markenovy rodiny nic není.

,,A proč ne Marku? Kluka mi po pár letech odvedou do armády, ale dcery zůstanou doma, aby se postaraly o svý starý rodiče. Neříkej, že bys to nechtěl." 

,,Ne. Nevidím žádnej význam v tom, že mám na krku malou ufňukanou holku. Ale dělej jak myslíš." Rezignovaně zvedl ruce a otočil se na Jestřába hledajíc podporu: ,,A co ty? Taky máš jen syna. Co si o tom myslíš ty?" 

Jestřáb ztuhl. Celých patnáct let se snažil otázkám ohledně rodiny a hlavně dětí vyhýbat. ,,Nechci se o tom bavit." Zabručel s pohledem stále upřeným do tmy.

,,A proč ne Jestřábe? Nechceš se bavit o svojí rodině, nechceš se bavit o svojí práci, ani proč seš v tomhle zatraceným lese. Všichni tady víme, že nejseš válečník Kraente." 

Jakmile Jestřáb zaslechl své pravé, tak nenáviděné jméno, prudce se postavil. Silnou paží popadl Marka za límec košile a přitiskl jej zády ke stromu. ,,Několikrát jsem tě prosil, ať to jméno nepoužíváš! To seš tak moc natvrdlej, nebo to děláš schválně?!" Byl vzteky bez sebe, přestože nikdo nevěděl proč. Nikdo netušil proč již přes deset let odmítá používat své pravé jméno. Nikdo z přítomných neměl tušení, proč se tak urputně snaží zapomenout na jméno svého otce a na vše co s tím mužem kdy měl společného. Nikdo z nich neznal jeho maličkou nevinnou dcerku, kterou jeho vlastní otec poslal do hrobu. Neměla ještě ani jméno. 'Neměla ani jméno a to zvíře ji nechalo odtáhnout kdoví kam.' Zkroušeně povolil sevření a svezl se zpět na své místo. Tak rychle, jako předtím vzplanul, tak teď vychladl. Skelným pohledem se zahleděl do plamenů. "Neměla ani jméno..." zašeptal do ticha a skryl tvář do dlaní. Cítil, jak se na něj upírají pohledy všech přítomných. V tuto chvíli mu to bylo jedno. Jen ať se dívají. Jen ať vidí, jak vypadá zničený otec.

Za svými zády zaslechl kroky. Mladý voják splašeně vyběhl zpoza stromů. V jeho tváři se zračil smrtelný strach. "On mě zabije!" Snažil se popadnout dech. Byl zoufalý, Jestřáb to viděl. "Kdo?" Nechápavě vstal a přistoupil k chlapci. Les se zdál tichý, jako každou noc. Oheň držel šelmy v bezpečné vzdálenosti a lidé z vrchoviny byli daleko. Mladý voják se na něj zničeně podíval a o krok ustoupil. "On... on zabije mě. Utekl. Já... utekl, je pryč." 

,,Cože?" nechápavě vstal i Mark, ,,Nechceš třeba mluvit naším jazykem? Kdo koho zabije a kdo utekl?" chlapec ucouvl o další krok až narazil zády do stromu. Dříve než se zmohl na jakoukoli smysluplnou odpověď, v táboře se objevil další muž. Mladík s výkřikem odskočil a rozplácl se na zemi. Zděšeně hleděl do generálovy kruté tváře a snažil se odsunout co nejdál.

Generál s několika dalšími muži klidně stál a protínal mladíka tím nelítostným pohledem, který Jestřáb tak nenáviděl. ,,Neměl jsi být na hlídce? To je tvůj otec takovej mezek, že tě nenaučil co znamená plnit rozkazy?" se samolibým výrazem ve tváři přistoupil blíž k mladému vojákovi, ostatní jakoby ani neviděl. 

,,Pane já... on. On je. Já...já...já..." Z tváře mladého vojáka se vytratila veškerá barva. Nevěděl, co dělat, Jestřáb to na něm viděl. Nemohlo mu být ještě ani dvacet a generál jej přespříliš děsil.

Jestřáb už se na to nemohl dívat. Odmítal být v generálově přítomnosti déle než bylo nutné a tato komedie už ho vážně začínala nudit. Pomalu, velice pomalu zavřel oči a nechal se plynule stáhnout tokem mladíkových myšlenek. Cítil slabou bolest ve spáncích, za ty roky si na to ale už dávno přivykl. Když po několika okamžicích opět otevřel oči, pochopil, proč se chlapec tolik bojí. ,,Ten lovec z Vrchoviny. Utekl." Generálovy oči se otočily jeho směrem. Jestřába přepadlo nutkání sklopit pohled. Přesto dál hleděl do těch krutých očí svého velitele.  Na chvíli to vypadalo, jakoby se zastavil čas. Nikdo se neodvážil ani nadechnout. Napětí mezi Jestřábem a zjizveným mužem před ním bylo velmi nebezpečné.

,,Utekl?" Přerušil to ticho generál a přistoupil o krok blíž k Jestřábovi. ,,Ten divoch utekl?!"

Jestřáb nejistě polkl, ale pohledem neuhýbal. Stál jako přikovaný. 'Nic jsem neudělal. Hlídku jsem nedržel. Nemám se od něj čeho bát. Jen chudák ten kluk.'

Chvíli se zdálo, že generála pohltí vztek a Jestřáb bude první, kdo se setká s jeho dlouhým mečem. Po chvilce se ale ve velitelově tváři objevil pobavený výraz. Sípavě se zasmál a otočil se na své strážce. ,,Tak konečně to toho pitomce napadlo. Přesně podle plánu. Kraente, jdeme. Nastala tvoje chvíle." Otočil se na patě a vyrazil zpět do velitelského tábora. 

Jestřáb se otočil k mladému vojákovi, stále sedícímu v zetlelém listí a pomohl mu vstát. Zděšení na jeho tváři vystřídal nechápavý výraz. Jestřáb by mu tak rád odpověděl, ale jediné na co se zmohl, byl stejný výraz, jaký se zračil i na mladíkově tváři. Raději se tedy jen beze slova otočil a následoval svého generála. Tušil, co má následovat, přestože s tím ale ani v nejmenším nesouhlasil, nemohl neuposlechnout. Nemohl dovolit, aby Nerra odvedli. Nemohl ztratit to poslední, co mu zbylo.