Odkaz osudu

Síla mysli (2)

Bolest stále sílila a neviditelná dýka se pomalu zarývala do jejího spánku. Každým pohybem, který udělala, se všechno ještě zhoršilo. Přes veškerou svoji snahu, cítila, jak pomalu ztrácí vědomí. Její ruce samy od sebe povolily sevření a instinktivně se zvedly, aby podepřely těžknoucí hlavu. I kdyby teď otevřela oči, všechno by bylo černé. Z posledních sil se mezi vzlyky nadechla a se zatnutými zuby, se pokusila ještě jednou vyklouznout ze starcova sevření.

Teď ale bylo něco jinak. Najednou se nedokázala pohnout. Cosi jí znemožnilo dokonce i otevřít oči. Bolest hlavy vystřídal jen tepavý tlak ve spáncích. Okamžik necítila vůbec nic. Jako by byla jen nestranný pozorovatel. Hned na to se ale dostavila slabá bolest kotníků a zad. Najednou se dovedla pohnout, její tělo bylo ale podivně ztuhlé. Váhavě otevřela oči a leknutím málem vykřikla. Před sebou viděla bezvládné tělo na židli. Co ji ale vyděsilo, bylo vědomí, že to je její tělo. Se zrychleným pohledem pohlédla na své ruce. Byly kostnaté a seschlé. Na vyhublých prstech doslova vlála vytahaná vrásčitá kůže. Její zrak na okamžik zčernal. Najednou neviděla nic. Silná bolest ve spánku, se opět dostavila do její mysli, tentokrát ale v černé mlze neviděla jen temnotu. Nejasné tvary se rychle spojovaly a během zlomku vteřiny se jí naskytl pohled na jí neznámou část lesa. Mezi stromy ležel malý košík s něčím uvnitř. Dětský pláč jakoby z dálky doléhal k jejím uším, stejně tak jako hlasy tří mužů, sklánějících se nad košem. „Je to dobrý nápad Roii?" ozval se hlas jí neznámého muže ve vojenské uniformě. Roi, který jí byl otcem, po část jejího dětství, jen zpražil muže pohlede: „Nemůžeme ji tu nechat." Třetí z mužů byl Stařec. Stál nehybně a beze slova pozoroval malé dítě s černým kamínkem zavěšeným na krku. Najednou sebou jedna její ruka prudce trhla. Tara netušila, co se děje. Něco, jakoby ji ovládalo. Nebo někdo. Síla prudce trhla celým tělem a levá ruka srazila svíci stojící na stole. Vosk vyletěl do vzduchu a během okamžiku Tara cítila, jak ještě za horka dopadl na starou ruku. Hned potom se všechno roztočilo. Bolest ve spáncích se vrátila ještě silnější, než předtím. Už zase seděla u stolu a podepíraje si rukama hlavu, lapala po dechu. Otevřela oči, aby viděla převrhnutou svíci a čerstvě vychladlý vosk na stole. S hrůzou v očích pohlédla na starce. Doufala, že jí to vysvětlí. Že jí řekne, co se stalo. Stařec ale mlčel a mnul si popálenou ruku. Na okamžik bylo ticho, které přerušila až její tichá otázka:

„Co se stalo?" bolest začínala ustupovat, ale ne tak rychle, jako předtím. Celá místnost se s ní točila a ona začínala cítit, že každou chvíli omdlí. Nic nechápala. Ničemu nerozuměla. Chtěla vstát, kdyby stařec potřeboval pomoc, hned se ale sama svezla zpátky do židle, když se jí zatmělo před očima. Konečně se na ni stařec otočil a v jeho očích mohla zahlédnout stopu skrývaného strachu. Čeho se ale bál?

„Jak jsi to udělala?" zeptal se, zatímco sám lapal po dechu. Pomalým krokem se dopotácel ke stolu a posadil se.

„Já... já nevím." Kousla se do rtu tak prudce, až jí slzy vhrkly do očí. „Ani nevím, co to bylo..." hovořila tiše a když pohlédla na své ruce, mohla vidět, že se třese.

„To není možné..." zamumlal stařec, spíš pro sebe a zvedl svíčku ležící na stole, aby ji znovu zapálil. „To nemůže být pravda..."

„ O čem to mluvíte?" pohlédla na něj se zatajeným dechem. Místnost se najednou zdála příliš malá na to, aby se zde dalo volně dýchat.

„Máš Dar." Pohlédl na ni. „Proto jsi rozuměla."

„Dar? Co to znamená?"pozvedla obočí a vstala ze židle. Nejraději by se rozběhla ven.

„Máš podobné schopnosti, jako já." Odvětil „Ale silnější. O hodně silnější. Ale to není možné...tvůj otec přece nebyl-" tato věta byla pro Taru jako rána blesku. Aniž by si to uvědomila, vstala a přistoupila o krok blíž. Stařec ani nestihl domluvit, když mu skočila do řeči.

„Můj otec? Jak ten s tím souvisí?"

„Dar je dědičný." Postavil hořící svíčku na stůl a zahleděl se prázdnýma bledýma očima do plamene. „přenáší se vždy z rodiče na prvního potomka ale-"

„Roi přece nebyl můj otec." dokončila větu za něj a přivřela oči. „Co je na tom teda pak divnýho? Mohla jsem to zdědit po komkoliv." Pohlédla na něj. Nechtěla dar jako je tento. Nechtěla mít s tímto starým mužem naprosto nic společného.

Stařec se na okamžik zarazil. Zabodl do ní smutný pohled a na jeho čele se objevila hluboká vráska. „To nemůže být pravda." mumlal si pro sebe, Tara jakoby tam vůbec nebyla. „Je to nebezpečné. Moc nebezpečné. " Tara nechápala ani slovo z toho, co říkal.

„Můžete mě to naučit? Ovládat to?" Přinutila se, pohlédnout mu do očí.

„Naučím tě, jak to držet pod kontrolou. Tohle se nesmí nikdo dozvědět, rozumíš?" instinktivně ztišil hlas.

„Ale... ale proč? Co je na tom špatného?" zavrtěla hlavou.

„To, co jsi udělala. Na tvých schopnostech je něco špatně..." na okamžik se odmlčel, jakoby se snad bál pokračovat. „Vůbec bys je neměla mít." pohlédl k malému oknu, které bylo kryté pokroucenou dřevěnou okenicí. „Naučím tě, jak to udržet pod kontrolou. Nic víc." S těmito slovy vstal a přešel ke dveřím, které pomalu otevřel.

Damien stál a opřený zády o zeď čekal, až vyjde z malého domku. Prohodil několik tichých slov se starým mužem a aniž by na ni pohlédl, vyrazil zpátky k Hoře.

Černé mraky se konečně rozhodly, spustit na vrchovinu obvyklý prudký déšť a očividně je ani v nejmenším nezajímalo, že Tara s Damienem ještě nebyli ani v půli cesty. Zrovna přecházeli přes úzkou římsu nad kovárnou, když Tara pocítila první kapky. Během několika vteřin už byla promočená na kost, tak vypadaly zdejší deště. S povzdechem si odhrnula z čela pramen promočených vlasů a zahleděla se směrem k domu léčitelů. Ani nevěděla, proč se tam vlastně dívá.

V jednom z oken od kuchyně hořela svíce. Ve vyhřáté místnosti bylo vidět dvě dívky u stolu a starou ženu. Seděly a věnovaly se mlčky své práci. Tara polkla a prudce se kousla do rtu, aby zahnala slzy, které jí tento pohled hnal do očí. Rinna seděla přímo proti oknu. Kdyby pozvedla zrak, možná by mohla i zahlédnout smutnou postavičku na vysoké skalní římse. Její pohled ale zůstal upřený na stůl před ní.

Ještě několik okamžiků sledovala okno, za nímž se nacházel jediný domov, který kdy opravdu měla. Nikdy by si nemyslela, jak jí bude dům přísné léčitelky chybět. Za sebou cítila velitele. Nic neříkal. Jen tam stál a pozorně ji sledoval. Přímo cítila jeho pronikavý pohled na svých zádech.

„Oni-oni myslí, že jsem mrtvá?" vyslovila to jako otázku, v jejím hlasu ale bylo patrné, že předem zná odpověď. Promluvila, aniž by spustila zrak z okna, což mohlo veliteli napovědět, o kom mluví, přestože mu to nejspíš už bylo dávno jasné.

„Ano." Odpověděl, i když jeho odpověď vlastně ani neočekávala.

Teprve teď se k němu otočila a pohlédla přímo do jeho tváře zničeným pohledem. „A nešlo by nějak-nedalo by se jim nějak naznačit, že jsem- že jsem v pořádku? Že mi nic není a že se tam brzo vrátím?"

„Ani kdybych mohl, neudělal bych to." Odpověděl prostě a dál ji probodával svým ledově klidným pohledem.  ,,Co se stalo ve starcove domě?" optal se chladně. Taře z toho člověka začínalo být špatně.

,,Nechci o tom mluvit." Přitáhla si blíž k tělu koženou bundu, která jí byla pro dnešek půjčena. Naposledy se ohlédla na Helenin dům a stáhla si kapuci do tváře. Ne ani tak kvůli dešti, jako proto aby zakryla slzy, které už nedokázala dál skrývat. Bez dalších slov vyrazila směrem k Hoře. Čekala, že ji velitel zastaví. Nestalo se tak. Věděla, že jde za ní, ale bylo jí to jedno, stejně si netroufala o cokoliv se pokusit. ‚Jednou se k vám vrátím. Slibuju.'