Odkaz osudu

Tma

Když Tara otevřela oči, vlna zděšení zaplavila její mysl. Všechno bylo zahaleno do neprostupné tmy. Tmy, která ji již od dětství tak děsila. Pokusila se otočit, zda nezahlédne oheň, nebo cokoliv, co by jí napovědělo, kde vůbec je. Neviděla však ani kmeny okolních stromů. Bolest hlavy byla silnější než kdy předtím. V uších jí hučelo a do její mysli pronikaly neznámé hlasy. Nedokázala rozeznat, co říkají. Mluvily příliš tiše a bylo jich mnoho. Chtěla zvednout ruku, aby si promnula tmou oslepené oči, pevně utažená pouta jí však nedovolila udělat sebemenší pohyb. Hrubý provaz se jí zařízl do zápěstí. Kousla se do rtu, aby potlačila slabý výkřik. 'Co se to děje? Proč já? Co se stalo?'  Ve svých očích cítila slzy. Znovu se rozhlédla kolem sebe. Nic. Jenom tma. Chtěla křičet. Chtěla plakat a doufat, že přijde pomoc. Byla však příliš vyděšená na to, aby vydala sebemenší zvuk. Netušila kde je, ani co se dělo předtím. Všechno to bylo jako nějaký sen. Noční můra. To, na co si pamatovala se zdálo tak vzdálené, jako kdyby se to nikdy nebylo stalo. Přesto to bylo tak děsivě skutečné.

Okolní tma utvářela před jejíma očima děsivé obrazce. Ať dělala cokoliv, viděla jenom tvář malé plavovlásky s tím jejím milým úsměvem. Elsie se usmívala, běhala kolem a sbírala svoje oblíbené bylinky. Další vlna bolesti se jako žhavý nůž zabodla do Tařiny hlavy. Silně se kousla do jazyku, přesto však z jejích úst uniklo slabé zavzlykání. Obrazy v její hlavě se náhle začaly měnit. Viděla muže v černém, který zničil, všechno, co kdy měla ráda. Velká jizva se táhla přes celé jeho čelo a připomínala jí poslední den, kdy viděla svého otce. Muž se nad ní skláněl a s krutým úsměvem ukazoval na Elsiino tělo bezvládně ležící ve zkrvaveném listí.  Tara se otřásla náhlým chladem při pomyšlení na Elsie. 'Co se s ní stalo? Je v pořádku? Musí být v pořádku. Všechno tohle je jen sen.' Bála se pravdy. Nedokázala sama sobě přiznat, že už nic nebude jako dřív. Kdesi v hloubi duše věděla, že už nikdy nepůjde s Elsie do lesa. Už nikdy neuslyší její smích.  Horké slzy stékaly po její tváři. 'Můžu za to já. Je to moje chyba.' Měla chuť křičet, aby to každý věděl. 'Kdybych přišla včas, nic z toho se nemuselo stát. Kdybych jí pomohla sbírat ty hloupý kytky... Kdybych...' Nechala své slzy, ať stékají jak se jim zachce. Všechno jí bylo jedno. Nic už nebude jako dřív. Michael je pryč, Elsie je nejspíš mrtvá, všichni ji budou nenávidět, pokud se ještě vůbec někdy vrátí do vsi...

'Jestlipak mě vůbec někdo hledá?' Ptala se sama sebe i přesto, že znala odpověď. 'Ani si nevšimli, že jsem pryč. Ani neví, že jsem kdy někam odešla. Proč by mě měli hledat?' Její ramena se mírně zvedala s tichými vzlyky, které nikdo neslyšel. Věděla, že je sama. Nedokázala říct jak to věděla, přesto si tím byla naprosto jistá. Bolest hlavy pomalu ustupovala a s ní se stahovaly i neznámé hlasy. Opět mohla slyšet jenom tiché šumění listí. Tento známý zvuk jí svým způsobem dodával odvahu. Stále je v lese. Stále je ještě na místě, kde na ni bohové dohlédnou. 'Jenže na jak dlouho?' Otřásla se. Po zádech jí přeběhl mráz. Bohové její vesnice by přece nedovolili, aby ji odvedli pryč. Nedovolili by, aby se jí něco stalo. 'Byli to i Elsiini bohové. Taky byla v lese a k čemu to bylo?' Ne! Takto nesmí uvažovat. Nesmí myslet tímto způsobem. Elsie je určitě v pořádku v Helenině domě. Všechno tohle je určitě jenom ošklivý sen. Teď se musí probudit. jakmile otevře oči, uvidí Micha, který se jí vysměje, protože určitě křičela ze spaní. Bude se tím svým otravným způsobem vyptávat, s kým půjde večer na slavnost. Potom bude chtít odejít, ale ona ho nepustí. Už nikdy ho nepustí. Bude ji muset vzít až ke Lví skále a pak do hor. Budou spolu soutěžit o to, kdo je rychlejší jezdec a on ji jako vždy nechá vyhrát. Všechno bude dokonalé.

Tok jejích myšlenek přerušily tiché kroky. Slyšela někoho, jak se k ní zezadu přibližuje. Byl blízko. Velice blízko. Cítila, jak se tlukot jejího srdce prudce zrychlil. Pokusila se otočit jeho směrem, ale pouta byla příliš pevná. Nezbylo jí než čekat. Už byl tak blízko, že slyšela jeho tichý dech. Cítila jeho strach. 'Kdo to je? Čeho se bojí? O co jde?' Během dalšího okamžiku jí silná ruka strhla z hlavy podivný kus hadru, jež jí bránil vidět. Bylo příjemné opět vidět alespoň obrysy svého okolí. Vidět les, který neznala ji ale nijak neuklidnilo. 

Neznámý mezitím uvolnil její ruce a ona se mohla konečně otočit. Když zahlédla tvář mladého může, který jí posunky naznačoval, aby zůstala potichu, její oči se rozšířily v úžasu. 'To není možný.' Na její tváři se po dlouhé době opět objevil úsměv. Chtěla ho obejmout. Chtěla se nahlas rozesmát, jenom aby všichni mohli vidět jak moc je šťastná. Nevěřícně natáhla ruku před sebe. Bála se. Bála se, že je to zase jenom další sen, jenom další obraz ve tmě. Když ale její prsty narazily na hrubou potrhanou košili, věděla, že je v bezpečí.