Odkaz osudu

Překvapení z ledu

Slunce ještě stále spočívalo za vrcholky černých borovic, když se za ní zabouchly chatrné dřevěné dveře. S hustými vlasy svázanými v dlouhém copu, rychle vyrazila na cestu mezi nízkými zdmi okolních domů, zatímco k sobě rukama tiskla příliš slabý šedivý svetr. Včerejší bouřka se postarala o to, aby se léto na nějakou dobu stáhlo do pozadí a chlad se nemilosrdně rozpínal celou vrchovinou. 'Doufám, že dneska alespoň vyjde slunko.' otočila na okamžik prosebný pohled ke kovově šedé obloze a přidala do kroku, když se do ní zakousla další vlna nepříjemného chladu v podobě ledového větru. 'Už jen kousek.' Přitáhla svetr blíž ke svému tělu a skryla prokřehlé ruce do dlouhých rukávů. 'Taky by mohla bydlet blíž.'

Když se před ní konečně vynořil Helenin dům, první sluneční paprsky už dopadaly na její záda a vytvářely příjemné teplo, které naznačovalo, že dnešní den by mohl být jeden z těch lepších. Na její tváři se objevil náznak slabého úsměvu, který ale nevydržel dlouho. Ještě než se totiž stačila dostat ke dveřím a vstoupit, cosi chladného a slizkého přistálo na jejím levém rameni. Prudce se otočila, aby spatřila velký flek tam, kde ji zasáhla obrovská hrouda bláta. „Hej!" rozkřikla se a zatímco se pokoušela hřbetem ruky zbavit hnědého fleku, pátrala po tom, kdo to mohl hodit. 'Jestli jsou to ty dvě, tak už Helena něco uslyší.' Zamračeně udělala krok směrem, odkud přiletěla rána a pátrala pohledem po jakékoliv známce pohybu. Nemusela dlouho čekat a zpoza rohu se vyřítily dvě drobné dívenky. Jedna jakoby té druhé z oka vypadla. Stejné hnědé vlasy, velké zelené oči, drobná postava a rozesmátá tvář. Celé od bláta vypadaly tak nevinně a roztomile, že jim vždycky všechno prošlo a to jí vždy dokázalo zkazit náladu. 'Sakra Rinn, nech to být. Vždyť je jim sotva šest.' Založila ruce v bok a pohlédla na dvojčata podezíravým pohledem. „Tak, která z vás dvou to byla?" zkoumavě je přejela pohledem ve snaze rozeznat jednu od druhé. 'Ta napravo bude určitě Arianna.' upřela pohled na dívenku v béžovém svetru umazaném od bláta. Holčička stála mírně v pozadí, zrak upřený k zemi.

„Já ti říkala, ať to neházíš..." špitla ke své sestře a stále se vyhýbala pohledu starší dívky. 'Je to ona. Určitě.' Byla si tím jistá hned, jak spatřila plamínek v očích druhé dívky.

„Dovnitř. Obě dvě." rozkázala, když definitivně vzdala naději na to, že se jí jedna z dvojčat omluví. „Ona si vás Helena srovná." ušklíbla se spokojeně, popadla každou za jedno rameno a táhla je dveřmi do chodby a pak rovnou do kuchyně. Křivá podlaha vrzala pod jejich nohama, nezdálo se ale, že by si toho někdo všímal. Rinn táhla holčičky za sebou a dvojčata najednou neměla sebemenší šanci, se jí vytrhnout. Už v polovině chodby bylo možné zaslechnout z kuchyně hlasy. Nedovedla rozeznat jednotlivá slova, ale bylo patrné, že Emm něco nadšeně vypráví. 'Asi našla nějakou novou kytku.' Ušklíbla se sama pro sebe. Nechápala, jak někdo může být tak zapálený, když jde o přehrabování se v bylinách. Špičkou nohy strčila do pootevřených dveří a vtáhla holčičky dovnitř. „Heleno?" Začala ještě ve dveřích příjemně vyhřáté místnosti.

„Není tu." Emm seděla přímo naproti ní, vlasy si ještě nestihla ani zaplést do copu a loupala brambory ve velké misce. 'Bydlet až v rybárně, taky bych se tady asi schovala.' Rychle si domyslela, jak to včera bylo s Emminým odchodem domů. „Říkala cosi o kopřivách" pokračovala Emm než její pohled padl na dvojčata „Co zas provedly?" přejela je podezíravě, až se Rinn musela zasmát.

„Vyhlásily bahenní válku." pustila holčičky na svobodu, aby si mohla sundat špinavý svetr. „Navrhuju nechat jim tady ty brambory a zmizet na jezero." zasmála se, chytila bližší holčičku za pas a zvedla ji do vzduchu hlavou dolů. „Co ty na to?"

„Jo, jasně. A Heleně řeknu co, až se vrátí?" naklonila hlavu na stranu. „Radši mi pojď pomoct a nestůj tam jak ovce." Natáhla k Rinně ruku s miskou plnou brambor „Umýt, nakrájet a dát vařit. Oliver každou chvíli přinese maso."