Odkaz osudu

Domov

Konečně jeho oči spočinuly na vysokých hradbách Derothu. Po několika dlouhých měsících, se Jestřáb s ostatními konečně vracel domů. Doufal, že v jeho domě je všechno v pořádku a nic se tam za dobu, co byl pryč nestalo. 'Jestli ten bastard něco Nerrovi udělal, tak ať si zatraceně hlídá záda.'

Pomalým tempem procházel spolu s ostatními hlavní bránou. Kdesi před sebou viděl, jak se Dan odtrhl od skupiny a vyrazil ke svému domovu. Žil na samém okraji města a nikdy si na tu pozici neměl důvod stěžovat. Několik vojáků opustilo skupinu krátce po něm. Jak se blížili ke středu města, zástup mužů byl menší a menší. Procházeli ulicemi, zatímco lidé zavírali okenice a protínali je nedůvěřivými pohledy. 'Jak jinak. Jsme pro ně prostě psi, co makají pro vládce. Myslel bych si o nás to samé.' Každý měl své důvody, proč musel dělat tuto špinavou práci, kde byla čest až na posledním místě, ale ostatní lidé z města o nich nevěděli. 

Jestřáb na okamžik zvolnil tempo, když zahlédl velký vůz zastavující kus před ním. Byl jedním z mála mužů, kteří věnovali pozornost tomu, jak pětice ozbrojených vojáků vytáhla z onoho vozu zuboženého muže a vlekla jej směrem k nedalekému vchodu do podzemí. 'Chudák chlapec.' sklonil hlavu právě včas, aby neviděl děsivě vyhlížející bič svištící večerním vzduchem. Hlasité prasknutí a vězňův přidušený výkřik, bodly staršího muže u srdce. Beze slova odvrátil pohled a pokračoval ve svojí cestě k domovu.

Poté, co zahnuli do další ulice, zahlédl Jestřáb, jak se i Mark oddělil a vyrazil k nedalekému domu. Ze dveří mu v ústrety vyběhli tři jeho synové. Nejmladší z nich radostně skočil do jeho náruče a hlasitě se smál, když druhý bratr něco poznamenal. Přes to štěstí a otcovskou lásku si ale Jestřáb nemohl nevšimnout dalšího stvořeníčka, skrytého ve stínu. Malá, sotva desetiletá dívenka stála za dveřmi a smutně přihlížela šťastnému setkání. V jejích očích bylo cosi zničeného. Něco, co by nemělo být ve tváři tak mladé dívky. Maillin nevěnovala otci ani sebemenší úsměv a zmizela v přítmí nevelké domu. Jestřáb nad tím jen smutně pokrčil rameny a vyrazil k domovu. 'Je to jeho rodina a jeho život. Nic mi do toho není.'

Konečně se dostal k menšímu domu, jež mu byl již od jeho mládí věrným domovem. S nevýslovnou radostí vzal za kliku a pomalu dveře otevřel. Bylo krásné být po tak dlouhé době doma. Daleko od lesa a od všeho co v něm žilo, se cítil daleko lépe. S hřejivým pocitem u srdce vešel do úzké chodby, z níž vedly troje dveře. Ticho. Ani zavrzání, ani jediný náznak, že by tady někdo byl. Jestřába se zmocnil nepříjemný pocit. Obvykle bylo dospívajícího Nerra slyšet přes celý dům. Se zatajeným dechem otevřel dveře do obytné místnosti. Ovanulo jej příjemné teplo a dolehla k němu vůně čerstvého chleba. Místnost ale byla prázdná. Jestřáb bez dechu přejel pohledem stůl, dvě slámou vyplétané židle a zastavil se u kamen. Nic. Se slabým povzdechem dveře přibouchl a vyrazil na druhý konec chodby. 

Nerrův pokoj byl prázdný a Jestřábova ložnice zrovna tak. Jestřába se pomalu zmocňovalo zoufalství. 'Co když mu ten bastard něco udělal?' Pro jistotu ještě jednou prošel všechny místnosti, ale marně.

„Nerre?!" zvolal, zatímco potřetí otevíral dveře do synova pokoje. 'Kde může být? Jestli se mu něco stalo..." Náhle se za ním ozvalo zavrzání dveří. Leknutím ztuhl a pomalu se otočil za zvukem. Ve dveřích stál vysoký černovlasý mladík s úsměvem na tváři. Měl pobledlou tvář a hluboké šedivé oči. Stejné oči, které dříve měla jeho matka. Jestřábovi se na první pohled ulevilo, když svého syna spatřil. Stál tam mezi dveřmi, jakoby se nikdy nic nestalo a ta myšlenka zkroušeného otce plnila náhlým klidem. Udělal několik kroků kupředu, aby syna objal, pak se ale zarazil při pohledu na svitek v chlapcově levé ruce. 

„Co to máš v ruce?" otázal se možná až podezřele chladně. Snad každý by musel při jeho slovech znejistět. Rukou pokynul směrem ke svitku a proťal syna podezřívavým pohledem. Velmi dobře poznával písmo, jež na neuměle složeném pergamenu zahlédl.

Nerr na první pohled znejistěl. Nervózně zastrčil svitek do kapsy kalhot a odvrátil zrak. V tuto chvíli nebylo pochyb o tom, že mu není po chuti otcova otázka. „Nic." prohodil, snažíce se předstírat bezstarostný tón. Pohledem těkal po stěnách a díval se na všechno, jen ne do otcovy, najednou tak přísné tváře.

„Kde jsi byl?" položil Jestřáb chladně další otázku. 'Chováš se k němu, jakoby byl ten kluk z toho vozu. Je to tvůj syn osle.' řval na sebe v duchu. 'Ale jestli chodí za tím starým parchantem, tak přísahám, že si přestanu hrát na hodnýho tatínka.' Stiskl ruce v pěst a proťal syna chladným pohledem. Nerr neřekl ani slovo, což Jestřába ještě více dopalovalo. „Ptal jsem se, kde jsi byl." Zopakoval klidně. Na každé slovo dával zvláštní důraz, který působil, že otázka zněla ještě daleko zlověstněji, než měl sám Jestřáb v úmyslu.

Nerr sklopil pohled a prohrábl si vlasy způsobem, který Jestřábovi naznačil, že všechno není tak úplně, jak by mělo. Chvíli trvalo, než konečně pozvedl oči a promluvil: „Teď? U Gretta." Na okamžik se zarazil, jakoby větřil nějaký háček. Podezíravě pohlédl do otcovy tváře. „Proč?"

To byla poslední kapka. Jestřáb prudce zatnul zuby a vykročil kupředu. 'Tak u Gretta? Ale...' prudce chytil syna za ramena a bezcitně s ním zatřásl. „Přestaň mi tady lhát!" zařval, „Grett a jeho bratři právě vítají svýho otce a podle toho, jak vypadali, právě vylezli z postelí! Takže mi odpověz. Kde jsi byl?"

Nerr sklopil hlavu. Jestřáb na něj nerad křičel. V tom se lišil od Marka, který na Gretta a ostatní své potomky křičel často a velmi nahlas. Synovo mlčení dopalovalo Jestřába čím dál tím víc. Chlapec se pokoušel vykroutit z jeho pevného sevření, ale neměl proti otci nejmenší šanci. Ostatně, který patnáctiletý chlapec může říct: 'Přepral jsem vlastního otce'?

„Byl jsi u něj?!" přivřel zlověstně oči, aby dal synovi jasně najevo, kdo tady velí. „Byls u toho bastarda?! Copak ty nevíš, co naší rodině udělal?!" 

„Otče, dědeček-"

„Nemluv o něm tak! Neříkej mu tak! Nemluv o něm v tomhle domě!" rozlítil se tak, že by snad dokázal zastrašit i samotného Generála. 

„Nikdy se ke mně nezachoval špatně! Je to můj dědeček, ať se ti to líbí, nebo ne!" Nerr taky pomalu ztrácel trpělivost. Nikdy předtím, si nedovolil na otce zvýšit hlas, teď na něj ale vysloveně zařval: „To, co se stalo tehdy, byla jedna velká nehoda. On se snažil sestru zachránit! Nenechal ji umřít tak, jako ty jsi nechal matku!"

Celý dům najednou utichl. Jestřáb v šoku pustil synovo rameno a chlad v jeho očích na okamžik vystřídala hrůza mísená s nevýslovným žalem. Chvíle ticha se zdála jako několik hodin. Napětí mezi otcem a synem houstlo, až bylo v úzké chodbě k nevydržení. Jestřáb o krok couvl, zatímco zoufale zalapal po dechu. S vytřeštěnýma očima si měřil mladého muže, jehož vychoval z chlapce.

„Vypadni." procedil po neúprosně dlouhém tichu, když se do jeho očí opět vrátil ledový chlad vojáků. „Zmiz mi z očí, slyšíš?!" Zařval a rozpřáhl se v hrozivém gestu. „Jen si běž za tím svým dědečkem! Zmiz si za tou troskou a nechoď mi na oči! Jen jdi, nevděčníku!" Křičel tak nahlas, že je museli slyšet přinejmenším ve vedlejší ulici, možná až na náměstí, v tuto chvíli mu na tom, ale ani trochu nezáleželo.

Nerra otcův náhlý výbuch očividně zaskočil, protože se nezmohl na nic, než na němé otevření a zavření úst. Jestřáb viděl, že se chlapec třese. Chodba opět upadla do sžíravého ticha a jediným zvukem zde byl zatajený dech obou mužů. 

Teprve po hodné chvíli se z chlapcova hrdla vydralo tiché: „Jak myslíš." Tato dvě slova toho v sobě měla tolik nevyřčeného, že Jestřábovi přejel mráz po zádech. Neschopný pohybu sledoval, jak jeho syn mizel mezi dveřmi, které se za ním hlasitě zabouchly. Ani nevěděl, jak dlouho stál v prázdné chodbě a zíral na zavřené dveře. Nechápal, co se právě stalo. Část otce v něm na něj křičela, ať jde za ním a na tento nepříjemný rozhovor ať zapomene. Chtěl se za ním rozběhnout a zastavit ho, přesto to neudělal. Co ho vlastně drželo na místě? Byla to hrdost? Pícha, nebo přílišná tvrdohlavost? Nebo snad ona ohromná nenávist k vlastnímu otci, již v sobě Jestřáb přechovával? Ani on sám to nevěděl.