Odkaz osudu

Z bláta do louže

Pomalu. Velice pomalu otevřela oči. Nebyla si jistá, jestli je naživu, nebo ne. Nevěděla, zda spí, nebo bdí. Obezřetně se rozhlédla kolem sebe. Ležela na tvrdé posteli v malém pokojíku s kamennými stěnami. Vedle její levé ruky stála nízká police se svíčkou. Světlo sem pronikalo malým zamřížovaným okýnkem u stropu. Opatrně se nadzvedla na loktech a zatnula zuby, když z jejího boku opět vystřelila nepříjemná bolest. Posadila se a opět se rozhlédla. Měla pocit, že ji někdo sleduje. Otočila se a leknutím zapomněla na veškerou bolest. Za jejími zády stál vysoký muž s dlouhými světlými vlasy a měřil si ji chladným pohledem. Cítila, jak velitel první Desítky sleduje každý její pohyb. Vyděšeně se ohlédla na dveře. Zavřeno. 'Jak jinak?' Rychle se za pomoci roztřesených paží přesunula na druhý konec postele tak, aby mezi ní a velitelem, byla co možná největší vzdálenost. Byla příliš slabá, aby vstala. Zoufale pohlédla do jeho kruté zjizvené tváře a doufala, že zůstane tam, kde je a jeho meč stejně tak. Když se jeho silná paže rychle pohnula, Tara sebou vystrašeně trhla. Damienova ruka ale nesáhla po meči, nýbrž k opasku, na kterém se houpal kožený měch na vodu. Jedním pohybem měch odjistil a hodil jej na postel.

,,Tady. Napij se." Jeho hlas byl jako led. Tara jen se strachem v očích sebrala měch a pomalu jej otevřela. Byla příliš vyděšená na to, aby mu odporovala. Beze slova přiložila měch k ústům. Voda v něm byla tak studená, že ji z ní zabrněly zuby, přesto jí připadala jako to nejlepší, co za hodně dlouhou dobu pila. Koutkem oka stále sledovala velitele a jeho meč. Nevěděla, co od ní chce, ani proč ji ještě stále nechává naživu. Když konečně sebrala dost odvahy, aby promluvila, její hlas byl tichý a nejistý.

,,Co se stalo? Proč... proč jsem tady?" na okamžik se rozhlédla kolem sebe. Místnost působila ponuře a nepříjemně. Nevypadala o moc jinak, než cela, kam ji zavřeli předtím.

,,Proč jsi tady?" sebral od ní měch a připevnil ho na jeho původní místo, ,,Pro to, co jsi udělala tam ve vsi. Pro to, co jsi dnes řekla." Přistoupil o krok blíž. Tara nechápala, o čem mluví. ,,Pro to, co jsi řekla ráno v Helenině domě." Tara nasucho polkla. 'Měla jsem prostě sklopit hlavu a jít. Tohle to všechno jen zhoršilo.' Se strachem v očích pohlédla na velitele. Nevěděla, čeho se bát víc. Toho, že ji zabije? Nebo toho, že ji možná nechá naživu? 

Rukama si objala roztřesené tělo a vykoktala odpověď plnou nejistoty: ,,Nerozumím tomu." Nevěděla, co jiného říct. Neuměla lhát a už vůbec ne, pokud šlo o velitele Desítek.

,,Za posledních deset dní jsi projevila víc odvahy než velitel Obránců za pět let, kdy sloužil. Tam dole v hale jsi to dokázala všem, kdo si toho do teď nevšimli."

,,Znamená to, že mě necháte naživu?" zvedla k němu hlavu. V jejích očí se zablýskla kapka naděje, které si ani bezcitný velitel nemohl nevšimnout. ,,Necháte mě vrátit se domů?"

,,Ano. Vrátíš se zpět do vsi. Ale ne dnes." Tak rychle, jak se naděje objevila, tak také s Damienovými slovy zmizela. ,,Prozatím zůstaneš tady a projdeš základním výcvikem."

,,Cože?" nevěřila vlastním uším. ,,Ale já jsem holka. Mě se přece povinný výcvik netýká."

,,To je sice pravda, ale v tvém případě se udělala výjimka."

,,Můžu to odmítnout?" Věděla, že by se neměla takhle ptát, přesto si nemohla pomoci. Odmítala tady zůstat byť jen o minutu déle, než bylo nutné.

,,Samozřejmě, že můžeš odmítnout, v tom případě se ale vrátíme dolů a tentokrát už další možnost nedostaneš." Jeho hlas byl chladný a krutý. Možná víc chladný, než kdy předtím, i když si Tara nemyslela, že je to možné. Sklonila hlavu, přestože vlastně nikdy nečekala jinou odpověď. Pevně zatnula zuby a zvedla pohled k jeho zbrani. 'Možná bych stihla utéct dřív, než by meč vytáhl. Přes ty zamotaný chodby se ale nemám šanci dostat.' Měla chuť rozběhnout se pryč. Měla chuť rozbrečet se a prosit o milost. Jediné, co ale nakonec udělala, bylo mlčenlivé kývnutí. Nic víc. 

Veliteli to očividně bohatě stačilo, protože vyrazil ke dveřím. Než zmizel v tmavé chodbě, ještě jednou se na ni otočil. ,,Zítra za svítání na konci téhle chodby pod schody. Nic nezkoušej, stejně ti to nevyjde a já bych nerad bral luk." Potom už, za hlasitého prásknutí dveří, zmizel. 

Tara přistoupila ke dveřím a mírně se do nich opřela. 'Nechal odemčeno.' naklonila se do chodby, jestli ji nikdo nesleduje. Nic. Byla sama. 'Z těchhle chodeb se nemám šanci do rána dostat a kdyby jo, nemám kam jít. On to moc dobře ví.' Na okamžik zadržela dech a se zavřenýma očima dveře opět zabouchla. 'Jak dlouho mě tady vlastně chce držet?' Rezignovaně se rozhlédla po pokojíku. 'Spíš je to jen další cela, jenom je tady postel.' Znechuceně pohlédla na starou matraci ze svázané slámy a potrhanou šedivou deku. 'Tak lepší než spát na zemi.' Pokrčila nakonec rameny a stoupla si na špičky, aby viděla z malého okna těsně pod stropem. Neviděla nic víc než úzký pruh oblohy, i to jí ale stačilo, aby poznala, že už je nějakou dobu černočerná tma. 

Opatrně odložila své špinavé oblečení na studenou zem a zalezla pod deku. Nepředpokládala, že by sem někdo přišel. Už pod dekou stáhla ze svých promrzlých nohou okopané boty a zamyšleně sfoukla svíčku. kolem ní se rozlila neprostupná tma, kterou narušovala jenom slabá záře chladného měsíce, pronikající malým zamřížovaným okýnkem. Zklidnila svůj zrychlený dech a pomalu nechala oči, aby se zavřely. Ještě dlouho ležela zabraná do svých myšlenek, než se jí konečně podařilo usnout.

Když opět otevřela oči, stála uprostřed zvláštní místnosti. Všude po zemi a po policích se válely pomačkané svitky a vyhořelé svíčky. Vzduch byl podivně cítit spáleným pergamenem a alkoholem. Neměla tušení, kde je. 'Je to sen. Je přece jedno, co je to za místo.' pokrčila rameny. Všechno bylo tak opravdové. Kdyby nevěděla, že usnula ve studené cele, bez potíží by uvěřila, že je to skutečnost. U velké postele zahalené tmavými kožešinami seděl na židli mladík s černými vlasy. Tara udělala dva kroky jeho směrem, nezdálo se, že by si jí byl všiml. Jen se skláněl nad postelí, v níž ležel starý šedivý muž. Mladík držel jeho ruku a hleděl nepřítomně před sebe stejným směrem, jako stařec. 

,,Už ji vidíš?" zašeptal stařec zírající na holou zeď.

,,Myslím, že ano. Je tam úplně sama chudák. Jsi si jistý, že je to vážně ona, dědečku?" Tara pohlédla stejným směrem, nic ale nezahlédla. Jenom šedivou zeď pokrytou pavučinami.

,,Jistě, že je to ona. Podívej, má u sebe ten přívěšek na šňůře." Stařec se mírně nazvedl na ochablých šlachovitých rukou. ,,Vidíš? Teď jak se otočila, se fialově zaleskl v měsíčním světle. Určitě je to ten přívěšek. Tvůj otec ho před lety hodil do kanálu. Dalo mi práci získat ho zpátky, aby ho mohla mít ona." Tara rychle zajela rukou pod košili a nahmatala na svém krku malý kamínek uvázaný na provázku. Jako malá jej dostala od otce a od té doby jej nesundávala. Dokonce ani na spaní. Zvedla malý černý kamínek do výšky očí a otočila ho proti světlu. Jako pokaždé se na něm zaleskly úzké fialové žilky. 

,,Kdyby to tak mohl vědět otec." povzdychl si mladík posmutněle. Nemohl být o mnoho starší než Tara. 

,,Je to lepší, když to neví. Říkal jsem ti přece proč."

,,To ano. Jen, že je to škoda. Udělalo by mu radost, kdyby věděl, že je naživu. Možná... možná by tě pak přestal nenávidět."

,,Já vím chlapče, ale ještě na to není čas. Mimochodem, jak to, že tě ke mně pustil? Neříkej, že jsi zase utekl Nerre." přísně pohlédl na chlapce a mávl rukou v nějakém gestu, které Tara neznala.

,,Odjel. Vrátí se až za pár dní. Neboj dědečku. Teď se za tebou můžu stavit, kdy budeš chtít."

Stařec pokývl hlavou a všechno se ponořilo do bílé mlhy. Všechno se rozplynulo. Nejdříve mladík, pak stařec s postelí a nakonec celá místnost se všemi starými svitky a knihami. Všechno opět upadlo do tmy, jakoby se nic z toho nikdy nestalo. Jenom v malé cele uprostřed chodbami propletené hory se na malé posteli obrátila spící dívka s černými vlasy a černý kamínek s fialovými žilkami, se zaleskl v měsíčním světle.