Odkaz osudu

Pár zvědavých očí

Podzim se velmi rychle chýlil ke konci. Tara už dávno nepočítala promlčené dny ve vyhřáté kuchyni. Ostatní se na ni snažili mluvit. Viděla na nich, že se snaží, aby se tu opět cítila jako doma. Ona to ale nedovedla. Bylo příliš pozdě. Prázdným pohledem sledovala Emm, která už zastávala v domě skoro všechnu práci, Helenu, jejíž dech  každým dnem stačil na méně činností, nebo drobnou holčičku, která zamlkle pomáhala se vším, co se jí řeklo. Už to nebyla rodina. Byly to cizí lidé nosící povědomé tváře. Nic víc. Nezapojovala se do jejich životů. Už ne. Jednou jí to stačilo. Jen jedinkrát se začala zajímat o to, co se v domě děje a od toho dne s ní Rinna nepromluvila. Taře to trhalo srdce, i když to nedávala najevo. Celé dny jen proseděla v zadní části stolu, věnovala se své práci a myslela jen na to, co přijde se západem slunce.

Večer už nečekala, než se dům vyprázdní a jeho obyvatelé se uloží ke spánku. Místo toho se beze slova zvedla a odešla do svého malého pokoje. Tam nečekala, až se někdo půjde ujistit, zda spí. Jen sebrala své věci, seběhla schody a vytratila se mezi rudým světlem zapadajícího slunce. Pokud měli ostatní nějaké podezření, nedávali to najevo a ona se tak ještě s předstihem dostala do temných chodeb, které jakoby ji vítaly do svých chladných útrob.

Teprve tady, v temnotě Hory, se Tara odvážila svobodně nadechnout. Teprve tady nemusela nic předstírat. Ve stínech podzemních chodeb mohla být kýmoliv. Mohla se v klidu rozběhnout dolů po schodech a přímo do arény, kde okamžitě změnila svoji tvář v bezvýrazný kámen. Strach z Damiena z ní nikdy zcela nevyprchal. Vždy ji tlačil v žaludku jako ledový balvan. Přesto se naučila nepustit tyto pocity na povrch. Každý večer jakoby znovu zamykala všechny své pocity někde hluboko v temných koutech své mysli.

Ani dnes tomu nebylo jinak. Až na to, že na její tvái nebyl předstíraný chlad. Lehký úsměv prozrazoval, že dnešní večer jí ani v nejmenším nepřipadá nesnesitelně dlouhý. Vůbec poprvé za celou dobu dostala možnost sama si vybrat dnešní zbraň. Nepřemýšlela. Okamžitě sáhla po dvojici dlouhých nožů. Bylo to pro ni naprosto pochopitelné. Konečně nemusela zápolit se zbraní, kterou skoro ani neuzvedne. Tohle vědomí jí tolik přidalo na sebevědomí, že od začátku až doteď přímo zářila. Nabytá energie jakoby ji neopouštěla ani vše chvíli, kdy skončila na zemi. A ani Damien nedokázal skrývat překvapený výraz, když bez potíží odrazila jeho výpad a pružným pohybem se přemístila za jeho záda. Pořád proti němu neměla šanci. Kdyby se ji teď rozhodl vyřadit, už by letěla k zemi. Kdyby se ji rozhodl zabít, dávno by nedýchala. Věděla to. Přesto ani tohle nedovedlo smazat úsměv z její tváře.

Několik hodin vydržela stíhat tempo, které velitel nasadil. Nestěžovala si a energicky odrážela každý jeho výpad. Jak ale noc pomalu obíhala, její nohy se postupně začínaly měnit v hromádku rosolu, zatímco jakási síla ji víc a víc přitahovala k zemi a zavírala její zarudlé oči. Rychle polkla, aby zahnala sucho ve vyprahlých ústech.

„Tak dělej." Vybídl ji chladně Damien a jako šelma očekával, až udělá další krok. Tara se kousla do rtu a pohledem přejela hranici kruhu nakresleného na chladné podlaze. Její dlaně pevně sevřely rukojetě dvou dlouhých nožů, které se výhrůžně zaleskly ve světle pochodní. Během zlomku vteřiny se čas skoro zastavil. Tara vyrazila kupředu. Najednou nebyla unavená. Vnímala každý sval ve svém těle, v uších se jí ozýval tlukot jejího srdce. Každá její ruka mířila jinam, ale obě měly jediný cíl. Myslela si, že je rychlá. Myslela, že velitel nemá s jedinou čepelí v ruce žádnou šanci. Čekala, že ustoupí dozadu, což by znamenalo, že vystoupí z kruhu a prohraje. Byla si tak jistá vlastním úspěchem, že skoro nezaregistrovala, když velitel jediným pohybem strhl její ruce dolů, popadl ji za zápěstí a prudce s ní smýkl dozadu. Silně se kousla do jazyka, když jí pohyb bolestivě otočil rameno. Chvíli letěla vzduchem. Nedovedla odhadnout, jak dlouho to bylo. Jediné, co dokázala vnímat, byl silný názar, když dopadla na tvrdou podlahu a na několik vteřin zapomněla dýchat. Pád byl tak prudký, že nedovedla udržet klidný a nezaujatý výraz. Rychle zalapala po ztraceném dechu a zatnula zuby.