Odkaz osudu

Než slunce zapadne

Poslední tři dny ubíhaly příliš pomalu. Tara se nikdy neohlížela po slunci tak často jako právě teď. Zdálo se ale, jakoby se zlatá koule nad její hlavou nadobro zastavila. Šnečím tempem se zlatavé světlo pohybovalo po hrubé prkenné zdi. Čekání nezpříjemnilo ani vědomí, že Arianna se jí od toho večera držela jako klíště. Ať Tara dělala cokoliv, nedokázala se holčičky zbavit. Přes den se to ještě dalo vydržet. Tara se věnovala své práci a to, že jí Arianna přišla pomoct, ji nijak neomezovalo. Jak ale zapadlo slunce, začala Tara malou dívenku v duchu častovat nesčetnými nadávkami. Potřebovala se dostat do Hory. Ještě několikrát. Skoro naposledy potřebovala nepozorovaně vyklouznout. S Ariannou za zády to ale nebylo tak snadné, jako když celý dům spal. 'Asi jsem ji včera v noci vážně měla vyhodit.' Pomyslela si jako už dnes tolikrát, když konečně alespoň na okamžik osaměla v malém pokojíku. 'Když se teď vypařím, řekne Heleně, že tady nejsem.' Uvažovala. 'Za dva dny už to ale bude stejně jedno.' Unaveně se svezla na postel. Byla naprosto mrtvá a nedovedla si představit, jak zvládne dnešní noc. 'Už jen dnes a zítra. Pak bude po všem.' Podvědomě si prohrábla vlasy, které za několik měsíců stačily dorůst až k lopatkám. Z přízemí k ní doléhaly hlasy ostatních, ji ale daleko víc zajímal rudnoucí pruh na obloze. Červená záře dopadala na nízké střechy a stín Hory ji vábil pod svá křídla. Jen malou chvíli trvalo, než se opět vytratila z nehostinného pokojíku a seběhla dřevěné schody. Chtěla být v Hoře co nejdřív. Z předstíraného klidu, za nímž se celé dny skrývala, se jí pomalu začínalo dělat špatně. Potřebovala co nejdřív zmizet v útrobách Hory, kde nemusela předstírat vůbec nic. Mohla být sama sebou a nikdo jí neříkal, kým by se měla stát. Nevěděla proč, ale připadla si daleko lépe, když stála před rozkazy štěkajícím velitelem, než před Helenou, která začínala většinu svých slov frází: „Tvůj otec by to tak nechtěl." Zhluboka se nadechla, aby si pročistila hlavu, když chvíli na to procházela kolem vojáka, který dnes hlídal před vstupem do podzemí. Už dávno znal její tvář, stejně jako všichni ostatní, proto jen nepatrně kývl hlavou na pozdrav a pustil ji dovnitř. Tara se konečně mohla nadechnout chladného zatuchlého vzduchu, což jí viditelně zlepšilo náladu. Dny, kdy toužila po čerstvém vzduchu a slunečních paprscích, byly dávno pryč. Rychlými kroky ji její nohy donesly do hlavní chodby a ke vstupu do hlavní arény. Slunce ještě úplně nezapadlo, proto ji nijak nepřekvapilo, že tu Damien ještě nebyl. Jen se bez zájmu zastavila nedaleko středu a v tichosti očekávala jeho příchod. Nebyl to ale Damien, kdo se objevil, když arénou konečně zazněly kroky kožených bot. Kroky příchozího byly daleko lehčí a Tara poznala, že to není velitel, ještě předtím, než se otočila ke Stopaři s nakrátko střiženými hnědými vlasy. Nikdy Jeffa v této místnosti neviděla, proto lehce svraštila obočí a přistoupila blíž k němu. „Co tady děláš?"

„Nevěřím, že jsi ještě tady." Pousmál se namísto pozdravu a změřil ji pobaveným pohledem. „Trochu jsem čekal, že po tom honu zdrhneš zpátky k Heleně." Tara na jeho slova jen potřásla hlavou. Neměla sebemenší důvod vracet se k Heleně. Nechtěla budoucnost, kterou jí stařena připravila. Ne teď. Ne, když zjistila, že existuje i něco jiného. „Ale abych tě nezdržoval." Pokračoval rychle, než se vůbec rozhoupala k odpovědi. „Odpoledne mě chytil Damien. Mám ti vyřídit, že jel za-" zarazil se, jakoby málem řekl něco, co nebylo určeno pro její uši. „Jel na sever a vrátí se zítra v noci. Máš se vrátit k Heleně a až do Výběru odtamtud nevystrčit nos." Tara na něj vyčítavě pohlédla. Nijak ji netěšilo, že poslední dva dny v roce stráví škrábáním brambor, když se mohla připravovat. „Řekl bych ti to dřív, ale stál jsem na stráži." Ohradil se Jeff, který si její pohled pravděpodobně vyložil po svém.

„Jasně." Pokrčila rameny a otočila se na podpatku. Snažila se v jeho přítomnosti působit sebevědomě, kdesi v hlubinách se v ní ale probouzela ta malá ustrašená holčička, co příliš potřebuje svého bratra.