Odkaz osudu

Temná minulost

Brett prudce otevřel oči. Byl zase ve svém malém pokoji v bezpečí vysoké hory. Přesto stále viděl oheň a slyšel křik, jež ho obklopil v podobě živého snu. V pokoji nebylo nic, čeho by se byl mohl bát. I tak jeho srdce poplašeně bilo, když se po několikerém zalapání po dechu konečně posadil na tvrdém lůžku. 'Znovu už ne. Prosím.' Skryl hlavu do dlaní, jakoby se snad bál, že někdo uvidí slzy, které mu vhrkly do kaštanových očí. Prudkým pohybem si odhrnul dlouhé hnědé vlasy z pobledlé tváře a s hlubokým nádechem přešel ke kamnům, aby si ohřál zkřehlé ruce. Sny byly příliš živé. Bylo to horší a horší. Každou noc viděl sám sebe, celého od krve, jak sedí uprostřed válečného pole. Jen tam seděl. Nikdo si ho nevšímal, on ale viděl všechno. Jeho přátelé padali k zemi všude kolem něj. Všichni mrtví. Leželi jen několik stop od něj, on se ale nedovedl ani pohnout, aby jim pomohl. Nedokázal odvrátit zrak. Jen tam seděl a sledoval, jak jeho druhové ztrácí poslední kapky rudé krve a jak jejich doširoka otevřené oči blednou ve svitu ohnivého pekla všude kolem nich.

Teprve tlumené zaklepání na dveře ho dokázalo opravdu vytrhnout z hrůz noci a dávných vzpomínek. Byl to tichý zvuk. Příliš tichý na to, aby to mohl být kdokoli z oddílů. „Je otevřeno." Houkl ke dveřím a na okamžik zavřel oči, když přiložil hrnek čaje k třesoucím se rtům. Chvíli trvalo, než se ozvalo tiché zavrzání otevírajících se pantů. Po celou tu dobu jen nehybně stál za dlouhým stolem a vychutnával si horký nápoj. Teprve, když se dveře opět zavřely, obrátil zrak k drobné postavě na prahu místnosti. Byl na ni žalostný pohled. Krátké vlasy nasáklé potem se uvolňovaly z nešikovně spleteného uzlu. Prázdné oči podlité temnými kruhy se nejistě potulovaly po místnosti. Vypadala snad ještě menší a slabší než minule, přesto ale dnes stála pevně na nohou.

„Doufám, že tě nebudím." Konečně k němu stočila pohled. Z jejího hlasu nebylo slyšet absolutně nic. Strach spojený s utrpením byl pryč. Stejně tak zmizel její zlomený tón hlasu a touha po domově. Všechno to, jakoby se do země propadlo. Vše bylo nemilosrdně nahrazeno zvláštním klidem a předstíranou jistotou. Lehce pozvedla levou ruku a on mohl dokonale vidět její zápěstí. Bezvládné a nateklé. 

„Ne, ani jsem nespal." pokynul rukou ke stolu na znamení, aby se posadila. Teprve, když uposlechla, otočil k ní opět svůj zrak. „Co jsi dělala?" S lehce nakloněnou hlavou si ji přeměřoval zkoumavým pohledem. 'Jestli řekne něco jakože spadla ze schodů, tak ji asi vážně přerazím.' Na okamžik přivřel oči, zatímco do dlaní uchopil drobnou ruku. Čekal jakoukoli odpověď. Za ty roky tady už slyšel všechno možné i nemožné, přesto mu z jejích dalších slov přejel mráz po zádech.

 „Přišla jsem pozdě." Nevypadala, že by ji to nějak výrazněji vyvedlo z míry. Jen lehce pokrčila rameny a sklopila zrak k hrubé desce stolu. Brett jasně cítil, jak mu pod omšelým šedivým svetrem naskakuje husí kůže.

„To už trochu přehání." Zavrčel spíš pro sebe a zatnul zuby. K jeho uším jen matně proniklo tiché syknutí, když podvědomě posílil již tak příliš pevný stisk. „Tohle už není Damien, co jsem znal." Nepříjemná vzpomínka se mu vryla přímo do hlavy. Právě ve chvílích, jako byla tato, si vážně uvědomoval, že už ani neví, kdy naposledy viděl byť jen náznak úsměvu na ledové tváři bývalého přítele. 'Kdyby se tak dal vrátit čas.' Teprve po chvíli vzal na vědomí tón Tařina hlasu a slova, jejichž význam mu dávno unikl. „Cos říkala?" Omluvně na ni pohlédl, když mu došlo, že už na něj nejspíš hodnou chvíli mluvila.

„Ptala jsem se, jestli byl někdy jinej?" Stačil mu jeden jediný pohled do její tváře, aby spatřil, jak moc ji jeho nepozornost vytáčí. 'Teď fakt vypadá víc jako Damien, než jako malá holka ze vsi.'