Odkaz osudu

Čas běží

Rinna nehnutě seděla na střeše Helenina domu. Rukama si objímala pokrčená kolena a smutně sledovala svoji kamarádku. Venku bylo příjemné teplo. Vesnice byla plná lidí, každý si šel po své práci a nikoho nenapadlo, že je někdo pozoruje.

Ještě teď měla před očima tu chvíli, kdy dnes ráno přišla do Helenina domu. Celý dům byl toho rána ponořen do podivného ticha. Chodba byla prázdná. Kuchyně byla prázdná. Když konečně našla ostatní, seděli v malém pokojíku, kde ještě včera večer spala Tara. Emm pečlivě převazovala ránu mladší dívky, Helena cosi hledala ve vedlejší místnosti a Tara zamyšleně hleděla z okna. Pohled na ni trhal Rinně srdce. Vypadala tak zvláštně smutná. Tak jako ještě nikdy. Když si jí Tara všimla, odvrátila se od okna s veselým úsměvem. Rinna ten úsměv znala. Přesně takto se Tara vždy tvářila, když se snažila přesvědčit sebe i ostatní, že se nic neděje. 

Teprve po hodné chvíli z nich Rinna dostala pravdu. V tu chvíli pochopila, proč se všichni tváří tak vážně a smutně. Pochopila, proč se Tařiny oči lesknou ve snaze zadržet slzy. Ani ona neměla k pláči v tu chvíli daleko. Přes veškerou její snahu se po chvíli v její tváři opravdu zaleskly slzy. Rinna nebyla nikdy citlivá. Tařin veselý tón a prosba, že na to nechce dnes myslet a chce se aspoň trochu bavit, jí ale vhrkla slzy do očí.

Zbývající část dopoledne sice strávily krájením zeleniny a tříděním bylinek, pro jednou za to ale byly obě dvě rády. Několik hodin vydržely sedět v zadní části kuchyně a bavit se o všem možném. Rinna se sice smála, přesto ale nemohla dostat z hlavy myšlenku na to, co se stane večer. 

Odpoledne pak probíhalo v podobném duchu až do chvíle, kdy ji Tara odvedla k oknu zadního pokoje. Se smíchem jí ukázala, jak se z toho okna dá jednoduše dostat na střechu. Obratně se vyhoupla nahoru a pomohla i svojí kamarádce. Nevypadala na to, že by se teprve ráno probrala po vážném zranění. 'Tohle by se Heleně nelíbilo.' pomyslela si tehdy Rinna, přesto ale přijala nabízenou ruku, aby vylezla nahoru za svou o rok mladší kamarádkou. 

Když byly obě na střeše, usedly bok po boku a dlouho se bavily na účet procházejících lidí. Nikdo z nich je neviděl. Ony ale viděly všechny. Viděly, jak se pod domem honí děti a jak kovář, starší mrzutý člověk, co by na všechny nejraději jenom křičel, upustil sám sobě na nohu obrovský kus nějakého železa. Obě se smály, když viděly, jak vztekle poskakoval po jedné noze a řval na všechny a na všechno kolem. Nakonec Tara smíchy docela zrudla, když naštvaný kovář druhou nohou zuřivě nakopl těžké kladivo. Teprve, když se držel i za druhou nohu, došlo mu, že to kladivo bylo také železné.

Teď ale došlo na chvíli, které se Rinna tak děsila. Slunce se nemilosrdně dotklo vrcholků hor. Během jediného okamžiku Tara zvážněla, zvedla se a přešla víc ke kraji střechy. Rinna mohla jenom sledovat, jak se tam její kamarádka posadila, spustila nohy dolů a zahleděla se na pomalu mizející slunce. Jak si Rinna přála vědět, co se jí právě honí hlavou. 'Já tady brečím. Ale to by měla ona.' Na okamžik zavřela oči a zaposlouchala se do okolních zvuků. Všechno začínalo utichat, jak se lidé postupně vraceli do svých domů. Kdyby pohlédla na jakoukoliv ze strážních věží, mohla by vidět, jak se na ní střídají vojáci. Sotva chvíli předtím, než slunce dočista zmizelo, se u hlavních dveří mihla silueta muže ve tmavých šatech. Když si jí Tara všimla, beze slova se zvedla a vyrazila zpátky dolů. Rinně nezbylo, než ji následovat.

Už, když prolézala oknem zpátky dovnitř, velmi dobře slyšela hlasy v chodbě. Jeden z nich stoprocentně patřil Heleně a ten druhý byl nějakého muže. Hovořil klidně a bez zájmu. Jakoby si svá slova nacvičil dopředu a teď je pouze odříkával. Na druhou stranu, Helenin hlas byl plný zloby a zoufalství. 

,,Co tady chceš?" Helena téměř vyštěkla za dveřmi. Tara dveře pootevřela a nakoukla škvírou, Rinna udělala totéž. Helenina záda jí částečně zakrývala výhled, přesto nemohla přehlédnout kožené oblečení ověšené nejrůznějšími noži. Přejel jí mráz po zádech. Takové šaty nosívali pouze Stopaři. 'Proč by posílali stopaře?' Muži, kteří patřili k této Desítce byli krutí a bezcitní, všichni to věděli. Podvědomě se otřásla a poslouchala Helenin rozčilený hlas: ,,Já tě znám od doby, kdy jsi byl chlapec Jeffe, ty nejsi takový."

,,Heleno. Ty víš, že tohle na mě nezáleží." snažil se hovořit chladně a bez emocí. ,,Už nejsem ten kluk z kovárny."

,,To vidím. Ten kluk z kovárny byl hodný a nikdy by nikomu neublížil. Nikdy. Už vůbec, pokud se jedná o sestru jeho kamaráda." Rinna se jedním okem ohlédla na Taru. 'Michael?' Na tom, že by se Michael přátelil se Stopařem nebylo nic zvláštního, přesto ji to poněkud překvapilo. 'Kdo na světě by se přátelil se Stopařem?'

,,Znovu ti říkám, že s tím rozhodnutím nemám nic společnýho. Nejsem velitel, mě se nikdo neptal, Heleno." rozhodil rukama a přistoupil ke stařeně o krok blíž. Rozklepaná Rinna si mohla všimnout, jak se ostrá zbraň na jeho opasku výhrůžně zhoupla.

,,Mohl jsi alespoň něco udělat. Netvrď mi, že jsi jí nijak nemohl pomoct." 

,,Pomoct? O to jsem se snažil. A ne jednou. Kterýkoliv jiný velitel by mě za to už postavil na popraviště, nebo by mě aspoň nechal zbičovat. Ty jsi tam nebyla Heleno. Kdybych tehdy nic neřekl, už by byla dávno mrtvá." rozhlédl se kolem a jeho pohled se zastavil na dveřích do zadního pokoje, ,,Kde je?"

,,Není tady." pohlédla mu do tváře. Její hlas se třásl a i Rinna by dokázala odhalit tuto nepovedenou lež.

,,Myslíš, že tomu budu věřit? Je schovaná za tamhle těmi dveřmi. Já nejsem slepej Heleno." kývl ke dveřím do zadního pokoje. Rinna rychle zavřela a přitiskla se zády ke zdi. Snažila se uklidnit zrychlený dech. Se strachem pohlédla na Taru. Pohled upírala do okna, kde se již pomalu rozlévala hustá tma. 

,,Běž." vydechla a ukázala na okno. ,,Já ho zkusím zdržet, aby ses stihla dostat do lesa." Neměla tušení, co by mohlo toho Stopaře zdržet, věděla ale, že ho nemůže nechat, aby odvedl její poslední opravdovou kamarádku na jistou smrt. Pomalu odstoupila ode dveří a odhrnula lehkou záclonu v okně. Když se otočila na Taru, dostalo se jí jen smutného úsměvu a mírného zavrtění hlavou. Než stihla cokoli podniknout, Tařina ruka už pomalu otevírala těžké dveře. S hrůzou sledovala, jak se černovlasá dívka se skloněnou hlavou blížila ke Stopaři a ke staré léčitelce. 

,,Taro! Co tady u všech bohů děláš?" v Heleniných očích se leskly slzy. Z její vrásčité tváře se dal vypozorovat výraz zoufalého smutku.

,,Heleno..." zašeptala Tara a opět jenom sotva znatelně potřásla hlavou. Rinna to celé sledovala  zpovzdálí. 'Ona se zbláznila. To přece nemůže myslet vážně.' Pevně zatnula ruce v pěst a sledovala, jak se Tara odhodlaně blíží ke Stopaři. Na první pohled se nezdálo, že by měla strach, při bližším pohledu si ale Rinna všimla, jak se její kamarádka třese. Chtěla se za ní rozběhnout. Obejmout ji. Prosit ji, ať nikam nechodí. Už bylo ale příliš pozdě. 

Než stačila vydechnout, za Stopařem a Tarou se s hlasitým prásknutím zabouchly dveře.