Odkaz osudu

Ostří strachu

Půlnoc se blížila. Už jen necelá hodina zbývala do chvíle, kdy nastoupí nový den. Pro Taru, svírající malý nůž, ale čas ubíhal příliš pomalu. Oči, podlité temnými kruhy, byly pevně upřené na příliš rychle se pohybujícího velitele. Nevypadal tak nebezpečně, když u sebe neměl svůj obrovský meč, přesto ale jeho sebejisté kroky naháněly strach. Nehýbala se. Po bledé kůži jí stékal ledový pot a husí kůže vypovídala o teplotě Malé arény, jež ji ze všech stran obklopovala.

Pozorně sledovala každý Damienův pohyb. Nechtěla, aby se dostal z jejího zorného úhlu, proto se automaticky otáčela na místě, když se ji pokoušel obejít, jako lev obchází svou budoucí kořist. Věděla, co by následovalo, kdyby ho jen na okamžik ztratila z dohledu. Jediná silná rána by ji poslala k ledové zemi a ona by musela ráno vysvětlovat další modřinu. Právě proto nespouštěla oči z krátké čepele částečně skryté v jeho pravici. 'Tehhle nůž není z bedny.' na okamžik se zarazila. Opravdu. Nevybavovala si, že by kdy ve velké bedně spatřila tak blyštivý nůž s rukojetí potaženou tmavou kůží. Zbraně z bedny byly staré, zato tahle se zdála naprosto nová. Její oči se rozšířily, když se jí do hlavy vedrala nepříjemná myšlenka. 'Ale jestli ten nůž není z bedny tak...' Než stihla úvahu vůbec dokončit, Damien si všiml její nepozornosti a vyrazil přímo proti ní. Tara v leknutí uskočila dozadu, srdce cítila až v krku, když jeho nůž zavadil o lehkou šedivou košili, již měla na sobě. Okamžitě pohlédla dolů a v hrdle měla najednou naprosté sucho. Díra. Dlouhá a na první pohled udělaná něčím opravdu ostrým. 'To by tupej nůž nedovedl.' Nasucho polkla a ucouvla o další krok dozadu. Její vlastní zbraň vyklouzla z najednou třesoucích se prstů, aniž by Damien musel cokoli udělat.

„Zvedni to." Rozkázal chladně a postupoval dopředu tak, že mezi nimi zůstávala stále stejná vzdálenost.

Tara brzy neměla kam ustupovat. Do její cesty se postavila zeď a její nůž se už nacházel přímo vedle Damienovy levé nohy. „Jsou ostré." Vydechla, když ji chladná zeď přinutila zastavit. „Obě dvě." Jen blázen by si nevšiml přílišné podobnosti mezi oběma noži.

„A?" s chladem ve tváři se sehnul, aby sebral druhý nůž ze země. „Nečekalas doufám, že budeš donekonečna používat tyhle." Pokynul hlavou k zamčené bedně v koutě za dveřmi. „Ty jsem ti dal proto, abych měl jistotu, že si tady za prvních pár dní neusekneš nohy." Pozvedl obočí a protočil zvednutý nožík mezi prsty.

Tara nic nechápala. „Ale vždyť je používal i Jeff." Oponovala tiše spíš sama pro sebe. Její slova vyvolala na velitelově chladné tváři něco jako úšklebek.

„Vážně sis myslela, že by voják jako je Jeff používat zbraně, jako jsou ty v bedně, kdyby to neměl jasně přikázané? S něčím takovým by si nejspíš sám nechtěl ani ukrojit krajíc chleba." Jeho slova Taru zamrazila. 'Takže mi pomáhal jen proto, že mu to bylo přikázané?' kousla se do rtu a sledovala, jak se k ní velitel přibližuje. Než se ale dostal až k ní, otočil se vpravo a než si stihla uvědomit, co se děje, nůž vyletěl z jeho ruky ohromnou rychlostí. Během okamžiku už byl pevně zaražený přímo uprostřed široké dřevěné desky, doposud bez povšimnutí opřené o zeď. „Dojdi pro něj. Nebo se snad bojíš, že se řízneš?" Rozkázal a svá slova podpořil ještě výhružným protočením nože mezi prsty levé ruky. Tara se neodvážila odporovat. 'Hádám, že pro dnešek jsem ho už vytočila dost.' Beze slova sklopila hlavu a vyrazila.

Nůž byl zabodnutý hluboko v desce plné ostrých třísek a odštěpků. Musela použít obě dvě ruce, aby jej dokázala vytáhnout ven. Tiché zapraskání bylo důkazem toho, že nůž byl konečně volný a že deska si vysloužila další díru. S úlevou ve tváři se otočila, s úmyslem vrátit se zpátky k veliteli. Sotva se ale odvrátila od desky, koutkem oka zahlédla záblesk rychle se blížícího kovu. Nemusela se otáčet, aby jí bylo jasné, že druhý nůž se smrtící rychlostí blíží přímo k ní. Instinktivně se přikrčila a pevně zavřela oči. 'Proč to dělá?' Pomalu se do ní vkrádala panika. Hlasité zapraskání štěpícího se dřeva, ji přimělo otevřít oči. Lesklá, mírně zahnutá čepel se nacházela pouhý kousek nad její hlavou. Najednou měla sucho v krku. S rozšířenýma očima pohlédla do Damienovy kamenné tváře. 'Jestli jsem něco udělala, ať radši začne řvát. Tohle mě přivádí k šílenství.'Ještě chvíli si prohlížela jeho obličej ve snaze vypozorovat, o co se snaží. Marně. 'Co kdybych zavřela oči? Fungovalo by to stejně, jako u starce?'

„Vstaň." Rozkázal chladně, než stihla vůbec dokončit myšlenku. V jeho levé ruce se zničehonic objevily další tři malé nože. Těžko říct, kde je tak najednou vzal. Pravděpodobně je měl u sebe celou dobu. To ale bylo to poslední, co Tara v tuto chvíli řešila. Prudce se kousla do spodního rtu a zatnula pěsti, aby se přestaly třást. Pomalu, velice pomalu, se opravdu postavila na nohy, oči stále upřené na jeho ruce plné ostrých nožů. Stála od něj tak daleko, jak jen mohla. Tak daleko, až se hrubá dřevěná deska zarývala do jejích zad. Kdyby se ohlédla vpravo, viděla by druhý nůž, který div že se nedotýkal třesoucího se ramene, jak byl blízko. Ona se ale neohlížela. Nechtěla to vidět a nechtěla spouštět zrak z velitele, protože už opravdu nevěděla, co se od něj dá čekat.

S rostoucí hrůzou pozorovala jeho zvedající se ruku. „Prosím, ne." Vrhla po něm utrápený pohled, nezdálo se ale, že by ji vůbec vnímal. Silná ruka se bleskově rozmáchla a vyslala další nůž na cestu. Tařin dech se na okamžik zastavil. Jasně viděla, jak nůž letí přímo na ni. Najednou nedovedla ani zavřít oči. Nedokázala udělat naprosto nic. Až v posledním okamžiku se v náhlém návalu strachu přikrčila k zemi.

„Vstávej!" probral ji Damienův o poznání agresivnější hlas. Postupně se postavila a ohlédla se na nůž zabodnutý sotva pár palců od své hlavy, slzy na krajíčku. „Ještě jednou se pohneš a budeš si přát, abys to neudělala." Jeho hlas byl tak chladný, že si nebyla jistá, zda se jedná o výhrůžku nebo o varování. To co ale věděla jistě, byl fakt, že dnešní noc bude ještě dlouhá.

Ráno, když letní slunce vyhouplo nad vrcholky stromů a Helenin velký dům se začal probouzet k životu, Tara už dávno seděla v chladné kuchyni. Pravou rukou bezmyšlenkovitě míchala dlouho vychladlý čaj a nevnímala nic, kromě zvířeného nápoje. Přestože v místnosti rozhodně nebyla taková zima, rukávy měla stažené co možná nejníže a pletený návlek na krk si naopak vytáhla, co nejvýš dokázala. Když zaslechla zavrzání otvírajících se dveří, sklopila zrak k čaji a trochu se napila. Nechtěla, aby Rinna viděla její unavený výraz, nebo velkou modřinu pod levým okem. Nechtěla, aby spatřila obvaz zakrývající její levé předloktí. Nechtěla, aby si všimla, že strávila noc v chladné aréně a že se nedokázala nehýbat.