Odkaz osudu

Když naděje zmizí

Nad Derothem se stahovala mračna. Kapky ledového deště bubnovaly do tmavých doškových střech a zavřené okenice napovídaly tomu, že zdejší lidé mají daleko raději hezké počasí. Na to, že ještě nebylo ani pět hodin po poledni, celé město bylo ponuré a temné. Nad střechami domů se vypínala vysoká věž pevnosti, která vypadala, jakoby se mračna stáčela zrovna k ní. Nepěkný pohled pro někoho, kdo by šel zrovna kolem.

Ulice byly prázdné a o existenci zdejších obyvatel svědčily pouze svíčky planoucí za okny domků a jedna jediná silueta procházející úzkou uličkou dlážděnou kluzkým lomovým kamenem. Vysoký muž zahalený v černém plášti se rychle prodírala závojem padajících kapek a zdálo se, že jeho cesta má jasný cíl. Plášť se širokou kapucí dokonale chránil jeho tvář jak od deště, tak od zvědavých pohledů.

Muž rychlým tempem pokračoval v cestě a postupně zahýbal do užších a užších uliček. Teprve po hodné chvíli, kdy již dvakrát obešel ponuré náměstí, zahnul do zapadlého podchodu a stanul před malými nahnilými dveřmi. Ještě jednou se podezřívavě ohlédl kolem, přestože v této části města jej stejně nikdo nemohl poznat. Všichni rozumní měšťané dělali, co mohli, aby se ulicím jako je tato, vyhýbali co možná největším obloukem, a to značně usnadňovalo život zahalenému muži, kterému již nic nebránilo v tom, aby třikrát hlasitě zaklepal a následně zmizel ve stínu úzké chodbičky.

Rozpadající se dveře se za ním samovolně zavřely doprovázeny tlumeným zavrzáním zapříčiněným zrezlými panty. Teprve tady, v téměř dokonalé tmě, z muže opadlo napětí, které bezpochyby cítil. Jeho kroky značně zpomalily, když se blížil k dalším dveřím na druhém konci chodby. Kdyby sem vstoupil kdokoliv jiný, pravděpodobně by hádal, že za dveřmi se nachází sklad nějakého haraburdí, které už je tak bezcenné, že jej nikdo nechce. Muž se zhluboka nadechnul a pomalým pohybem otevřel další nízké dveře.

Okamžitě poté jej do nosu udeřila směsice vůně tabáku, alkoholu, praskajícího ohně a pečeného masa. Celou místnost osvětlovaly louče, které zároveň zajišťovaly teplo. Uvnitř u dlouhého stolu sedělo několik mužů nejrůznějšího věku i profese. Zdálo by se, že tito muži spolu nemají společného absolutně nic. Zatímco na jedné straně seděl zamlklý voják, který si vydobyl slávu zabíjením dětí, z druhé strany na něj hleděl rozesmátý tesař, jehož jedinou starostí bylo tesání do dřeva a pětice rozpustilých dětí. Neměli společné nic. Až na to, že všichni měli nějaký důvod, aby na okamžik zmizeli někde, kam stráže nedohlédnou a kde nikdo nezradí jejich tajemství.

Teprve, když za sebou zavřel dveře, odhodlal se muž k odložení svého pláště. Teprve teď se v červeném světle zaleskly mastné černé vlasy a šedivé oči si přeměřily celou místnost pohledem poraženého zvířete. Světlo louče ozářilo strništěm porostlou tvář a Jestřáb si pomalým pohybem promnul unavené oči. Pomalu vyrazil k dlouhému stolu, přičemž mávl rukou na starého muže, jež toto místo vlastnil a kývnutím si jako obvykle objednal korbel černého piva. Samozvaný hostinský jen přikývl a než se Jestřáb sesunul na dřevěnou lavici mezi mohutného kováře a mladého plavovlasého chlapce, už měl na stole svůj nápoj. Místo díků věnoval hospodskému kovovou minci a mírně přivřel oči, když se zhluboka napil.

„A hele, Jestřáb dorazil." Zaslechl kus od sebe známý sebevědomý hlas. Kdesi hluboko doufal, že tento hlas dnes neuslyší. Aniž by cokoliv odpověděl, otevřel oči a pohlédl na muže s rozložitými rameny a tím typickým ohněm v očích, který mají snad všichni vojáci, které kdy potkal. Marken si přejel rukou po nějakou dobu neoholené bradě a přisedl si naproti Jestřábovi. „Už jsem se bál, že se neukážeš." Projel si prsty drsné černé vlasy a úlisně na něj pohlédl.

„Co je ti po tom, kde trávím večer?" zabručel, svoji pozornost stále neodtrhl od korbele piva. Nemusel používat své schopnosti, aby zpozoroval, jak moc si Marken užívá, když má možnost, pít mu krev.

„Vlastně nic." Pokrčil rameny a stejně jako ostatní, si objednal jediný nápoj, který zde byl k dispozici. „Jen jsem ti chtěl pogratulovat osobně." Plácl ho silnou rukou po zádech a taky podal hostinskému několik malých mincí.

„A k čemu?" Neměl na tohle náladu. Přišel sem, aby si vychutnal levné pivo a popovídal si s ostatními o tom, co ho zajímalo, ne aby poslouchal Markenův hlas, který mu byl svým způsobem nesnesitelně protivný.

„Copak ty to nevíš?" podivil se, Jestřáb ale ani nemusel použít své schopnost, aby vycítil arogantní a pobavený podtón v jeho hlase. „Já mít svoje kluky tak úspěšný, na rukou bych je nosil. A ty o tom ani nevíš?" ušklíbl se a zhluboka se napil hořkého černého piva.

„O čem to sakra mluvíš?" nechápavě na něj pohlédl a v jeho tváři bylo znát, že jeho trpělivost s tímto mužem rychle dochází, přesto stále ještě volil neutrální tón hlasu. Nechtěl se dostávat do konfliktů. To jediné, co kdy chtěl, byla spokojená rodina a klidný život. Jeho první přání bylo zadupáno krutým Generálem a Marken ho při každém jejich setkání obíral i o to druhé. Raději se ještě napil a skelným pohledem se díval kamkoliv jinam než na arogantního vojáka naproti němu.

„Tak nehraj hloupýho, Jestřábe." Strčil do něj a zhluboka se napil. „Ten tvůj kluk je nejnovějším členem sedmé jednotky. Měl bys na něj bejt pyšnej." Když vyslovoval tu proklatou frázi ‚Sedmá jednotka' Jestřáb si neodpustil zavrčení. Teprve potom mu doopravdy došlo, co Mark vlastně říká.

„Co? Cožes to řekl?!" prudce se postavil, až se jeho korbel piva nebezpečně naklonil. „Zopakuj to." Vyštěkl, připravený, vylepšit vojákovi obličej několika silnými ranami.

Marken neodpověděl hned. Jen se lišácky usmál a ještě jednou se zhluboka napil piva, teprve potom opět pohlédl na rozčileného Jestřába. „Copak seš hluchej?" s úlisným úsměvem dopil a vstal od stolu. „Tvůj syn byl vybrán." Pozvedl obočí. „Měl bys začít oslavovat." S těmito slovy vrátil korbel ke stolu, kde seděl hostinský a zmizel v temné chodbičce a venku na ulici. Teprve teď si Jestřáb uvědomil, jak celá místnost najednou ztichla. Všichni seděli a ohromeně zírali na zoufalého otce, který najednou neunesl váhu svého těla a bezmocně se svezl zpět na lavici. Nechápal to. Nechápal proč by to Nerr vůbec dělal a ani to nechtěl pochopit. Syna neviděl již několik dní, od té hádky v jejich domě, měl ale za to, že se Nerr jenom někam zašil a až ho přejde vztek, tak se zase vrátí. Tohle ale nečekal.

Ještě několik hodin nehnutě seděl na lavici a hleděl na dřevěný stůl prázdným pohledem. Muži kolem něj se zvedali a odcházeli, on se ale stále nehýbal. Nepohnul se ani když zvon někde daleko nad ním ohlásil půlnoc a hostinský k němu se soucitným pohledem postrčil další sklenici piva.