Odkaz osudu

Vězněná domovem

Další obyčejná noc, strávená v chladných útrobách hory. Další tichý den ve skrytu veselé, bezstarostné masky. Další modřiny a šrámy skryté pod dlouhými rukávy vytahané košile. Tara pomalu přestávala počítat dny, jako je tento. Přestávala vnímat nepříjemné ticho, jež se rozlehlo kuchyní pokaždé, když se ona objevila ve dveřích. Nevnímala zvídavé a starostlivé pohledy ani nenápadné náznaky dotěrných otázek. Jen, stejně jako kdykoliv jindy, seděla za dlouhým stolem a se sklopeným pohledem se věnovala své práci. Čerstvá jablka se pod jejím nožem rozpadala na pravidelné části, aby následně byla shrnuta do velké hliněné mísy. Malý kuchyňský nůž působil tak zvláštně mezi křehkými odřenými prsty. Příliš malý. Příliš tupý. Příliš jiný, stejně jako zbytek Helenina domu. Zamyšleně se ohlédla k oknu. Rudá ohnivá koule se každým okamžikem přibližovala blíže k vrcholkům vysokých borovic. 'Moc pozdě. Už je moc pozdě.' Stiskla rty pevně k sobě a pohledem přejela dvě dívky na druhé straně stolu. Jejich práce byla dávno hotova. Přesto se ani jedna z nich nechystala k odchodu. Rinniny hnědé kadeře spadaly do opálené tváře, jak se nakláněla přes dřevěnou desku, aby něco tiše sdělila své plavovlasé kamarádce. 'Běžte domů. Tak už běžte.' S nepřítomnou prosbou v očích dál pozorovala tiše se bavící dívky. Bavily se o ní? Plánovaly, jak z ní dostat pravdu? Přemýšlely, kde je Tara, kterou celý život znaly? Neměla tušení, o čem mohly hovořit. Po chvíli se přece jen zvedla z lavice, pryč od misky plné nakrájených jablek na sušení a potichu vyrazila ke dveřím. 'Přece jim nemůže být divný, že jdu spát ne?' Stáhla si dlouhé rukávy ještě o kousek níž. 'Do mého pokoje nikdy nikdo nechodí. Nemůžou si teda všimnout, když tam nedojdu.' Vlastně se snažila sama sebe přesvědčit, že je to pravda. Ostatně, přežívala tak už několik týdnů a nezdálo se, že by některá z nich něco tušila. Přesto každým dnem cítila, že jí to nemůže procházet napořád. Naposledy se ohlédla ke stolu, než se beze slova vytratila do chodby a ven.

Chladné šero blížícího se podzimu se rozlévalo nad vsí, když konečně stanula nedaleko venkovních schodů vedoucích do podkrovního pokojíku. Ani nedovedla spočítat, kolikrát je za svůj život vyběhla, dnes ale jen prošla kolem a ani se neohlédla, když hrubé dřevo vábilo její bosé nohy. Před jejíma očima nebylo místo pro nic jiného, než pro temný stín vysoké Hory tyčící se nad její hlavou. Nedovedla pustit do své mysli nic než jen ledový klid. Po strachu a smutku nebylo ani stopy. Jakoby nikdy nebyl existoval.

Po krátkém zaváhání vykročila pryč od domu, jehož nabízenou budoucnost tak rychle odmítla. Nestačila ale udělat ani deset kroků, když zpozorovala stín za svými zády. „Ty někam jdeš?" Prudce se otočila, dech jakoby se najednou zcela zastavil. Známý dívčí hlas pronikl skrz zpěv lučních koníků a ševelení hnědnoucího listí jako čepel žhavého nože. Prudce se kousla do rtu a pohlédla do zmatené tváře lemované prstýnky hnědých vlasů. Zhluboka se nadechla, a když se konečně odhodlala k odpovědi, vyšlo z ní jen prosté: „Ne." Rychle sklopila zrak k zemi. Ani ona sama by si nevěřila. Její hlas byl podivně zlomený. Koutkem oka sledovala mizící rudou zář nad nejvyššími vrcholky stromů a na její kůži se najednou usadil mráz. 'Musím se z toho dostat. Musím jít.' Někde v dálce o sobě dala svým zvoláním vědět stará vypelichaná vrána, Tara ale její čilé volání ani nepostřehla. Jen se rychle otočila zpátky k domu staré ženy a k tmavému schodišti. Rinně ale její prostá odpověď očividně nestačila.

„Co se s tebou stalo?" Přistoupila o krok blíž a tím dál zachovávala vzdálenost mezi nimi. „Ode dne, co ses vrátila, jsi jiná." Její tváří se mihla nevyřčená bolest nad náhlou odtažitostí nejlepší kamarádky.

Tara neodpověděla. Věděla, že ať už by řekla cokoli, hlas by ji jednou pro vždy zradil. 'Nesmí nic vědět. Nesmí na nic přijít.' Lehce svraštila čelo a nadobro se k Rinně otočila zády. Nechtěla, aby viděla, že se do jejích očí opět vedral pohled poraženého zvířátka. Nechtěla, aby začala klást otázky. Co nejrychleji se rozběhla po schodech nahoru do malého pokojíku a prudce za sebou zabouchla dveře. 'Jen ať ví, že jsem tady uvnitř.' Rezignovaně se opřela o zeď a vrhla bezradný pohled ven z malého okýnka na protější stěně. Rudá záře vrhaná zapadajícím sluncem byla pryč. Tma se rozlila celou vrchovinou. Všechno se topilo v temnotě, ale ona byla stále tady. Zavřená v malém nehostinném pokojíku s pohledem upřeným na temný stín Hory. 'Teď už mě opravdu zabije.' V zamyšlení si zajela rukama do pomalu ale jistě dorůstajících vlasů. 'Jak dlouho jí asi bude trvat, než zmizí z dohledu?' Věnovala krátký pohled zavřeným dveřím, teprve po hodné chvíli se ale odvážila vzít za rozvrzanou kliku.

Táhlý zvuk pomalu se otevírajících dveří najednou zněl jejím uším tak hlasitě, až měla pocit, že tohle prostě musí slyšet celá vesnice. I jindy lehké kroky se nepříjemně rozléhaly přes praskající dřevěné schodiště. 'Je to jen v tvý hlavě.' Okřikla se, přestože si tím už nebyla tak moc jistá. Už už viděla Heleninu tvář mezi dveřmi, nebo Rinnu, již hlasité zvuky přivedly zpátky.

Jakmile byla bezpečně dole a měla jistotu, že ji nepozoruje nikdo jiný, než velký černý havran usazený na nedalekém stromě, rozběhla se přímo proti temnému stínu před sebou. Nasadila nejrychlejší tempo, jakého byla schopná. Kdyby se jí v tuto chvíli, někdo připletl do cesty, pravděpodobně by si ani nevšimla, koho srazila k zemi. V jejích očích nezbylo místo na nich jiného než na přibližující se Horu. Všechno ostatní bylo dávno ponořeno v houstnoucí temnotě podzimní noci. Všechno ostatní, jako by nebylo nic víc než pouhá rozmazaná mlha kolem letících nohou.

Teprve, když se octla na úzké stezce nedaleko vchodu do podzemí, zpomalila své kroky. Jeden hluboký nádech stačil, aby jednou pro vždy zaplašila veškeré stopy po tom, že kdy běžela. S naprosto klidným dechem si už za chůze počala svazovat vlasy do roztřepeného uzlu, zatímco očima přejížděla po blížících se dveřích. Těch několik vojáků, kteří se střídali na hlídce u nich, již dávno znalo její tvář, proto neměla žádný problém beze slova vstoupit do široké chodby a na o něco užší schodiště. Jakkoli byly schody kluzké, bez zájmu se opět dala do běhu. 'Radši si tady rozmlátím hlavu, než přijít k němu ještě později, než takhle.' Prudce sevřela čelisti, seskočila poslední pětici schodů a pokračovala co nejrychleji vlhkou a už tolik známou chodbou. Hrbolatá podlaha, jakoby jí sama ubíhala pod nohama a během chvíle už byla u cíle. Rychle otevřela dveře a zastavila se, aby zahlédla velitelův pohled, chladnější než kdy dřív a dlouhý meč v jeho ruce.