Odkaz osudu

Hranice života

Kuchyně byla příjemně teplá. Na plotně voněl zbytek šípkového čaje a na dlouhém stole ležel talíř se zbytkem ovocného koláče. U stolu na nízké židli seděla Rinna a nervózně si obtáčela vlnité vlasy kolem několika prstů. Již nějakou dobu slyšela, jak venku umírají lidé. Měla strach, že přijdou i sem, ale zároveň se bála o ostatní. Chtěla jim nějak pomoci, jediné, co ale mohla bylo sedět na židli u stolu a čekat. Emma běžela do lesa, aby mohla případně pomoci zraněným, kteří se dostali ze vsi. Helena byla vzadu v lůžkových pokojích a Rinně nakázala čekat, kdyby se objevil někdo, kdo by potřeboval pomoc.

Hlasité kroky na dřevěných schodech si rychle získaly její pozornost. Dříve, než se stihla zvednout, ozvalo se i zabušení na dveře. Rinna zvedla hlavu a rychle vstala ze židle.

,,Heleno! Heleno otevři!" mužský hlas se ozval zpoza zavřených dveří. 'Je přece odemčeno.' Protočila Rinna oči, přesto ale vyrazila ke dveřím. Po cestě ještě sebrala z police za dveřmi svitek obvazů, aby se pro něj nemusela vracet. 'Nejspíš to bude nějakej pořezanej voják. To zvládnu i sama.' Nechtěla volat Helenu jen kvůli obyčejným zraněním, které se naučila ošetřit již jako malá. Věděla, že stařena má vzadu těžce zraněného Stopaře. Když se sem dobelhal, nezdálo se, že má moc velkou šanci na přežití. Hluboká rána na krku nevypadala vůbec dobře a zbytek těla na tom nebyl o nic lépe. Rinna ale věděla, že Helena musí udělat všechno, co bude v jejích silách, aby ho zachránila.

,,Heleno slyšíš?" hlas doprovázený silným kopnutím do dveří zněl velmi naléhavě. Rinna vzala za kliku a rychle otevřela dveře dokořán. Z pohledu, který se jí naskytl, jí přeběhl mráz po zádech. Velmi dobře znala tvář Damiena - velitele jedné z Desítek. Často chodil do Helenina domu pro odvar z vlčího bodláku, který pomáhal při hojení. Jeho zjizvená tvář jí kdysi naháněla strach, teď ji ale daleko víc vyděsil pohled na bezvládné tělo v jeho náruči. Jeho ruce byly celé od krve, on sám ale nebyl nijak vážněji zraněný.

,,Rychle! Kam ji můžu položit? Zavolej Helenu. Hned!" velitel vrazil dovnitř a aniž čekal na odpověď, položil tělo na dlouhý stůl v kuchyni. Teprve teď se Rinně naskytl pohled do její tváře. Když zahlédla bledou tvář zkřivenou bolestí a slepené černé vlasy, ztuhla. Na okamžik nebyla schopná sebemenšího pohybu. Jen vyděšeně zírala do tváře své nejlepší kamarádky. Tara vypadala ještě menší a bezmocnější než kdy dřív. Zpod její košile rychle prosakovala krev.

,,Neslyšelas mě?! Kde je Helena?!" otočil se na ni a prudce otočil její hlavu k sobě.

,,Vzadu. Ona..." Hlas uvízl hluboko v jejím hrdle a ona ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku. Cítila slzy na své tváři, byla ale příliš roztřesená na to, aby je setřela.

,,Přiveď ji!" Z jeho hlasu se dalo poznat, že je to rozený vůdce. Neslyšela z něj sebemenší stopu po strachu, navzdory tomu co se venku dělo. Slzy se dál tlačily ven z jejích oříškových očí, přesto přikývla a vyběhla do chodby.

Co možná nejrychleji rozrazila dveře do zadního pokoje. Helena se zrovna skláněla nad tělem zraněného muže. Než Rinna stačila cokoliv říct, sklonila stará léčitelka hlavu a přetáhla přes muže zkrvavenou deku. Rinna velmi dobře věděla, co to znamená. 'Nezvládl to.' Nesnášela, když se tohle dělo. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. Kromě postele na níž ležel mrtvý Stopař se zde nacházela další dvě prázdná lůžka, jinak byl pokoj, až na úzkou polici v koutě, prázdný.

,,Heleno." vzlykla Rinna plačtivě, zatímco rukou ukazovala směrem ke kuchyni. Léčitelka se otočila a zničeně pohlédla na svoji svěřenkyni. ,,Tara." odpověděla Rinna zoufale na její nevyslovenou otázku. Hned na to se otočila a vyrazila zpátky. Za sebou slyšela Heleniny rychlé kroky. Jenom se modlila, aby byly dost rychlé.

Když obě doběhly do kuchyně, Damien se skláněl nad zraněnou dívkou. Za tu chvíli stihl docela slušně vyčistit hlubokou krvácející ránu na Tařině boku. Tara ležela na zádech a zrychleně dýchala. 'Aspoň že je naživu.' Alespoň částečně se jí ulevilo i přesto, že nevěděla, na jak dlouho si může tento pocit zachovat. To, že teď je naživu neznamená, že zítra to nemůže být jinak, velmi dobře to věděla.

,,Zatím dýchá. Řekl bych že je zčásti při vědomí." ustoupil, aby starou ženu pustil blíž. Z jeho hlasu bylo patrné rozčilení.  Rinna zalapala po dechu. 'Jak se to mohlo stát?' Zoufale pohlédla na hlubokou ránu v Tařině pravém boku a pak se otočila na Helenu doufajíc, že Damienova slova vyvrátí.

,,Podívám se. Rinno, uhni kousek." stařena přistoupila k malé dívce ležící tam, kde ještě před chvílí ležel talíř se zbytkem snídaně. Rinna musela odvrátit pohled. Se zaťatými zuby zabodla zrak do dřevěné stěny před sebou. Nikdy jí nedělalo dobře vidět lidi v takovémhle stavu. Teď to ale bylo daleko horší.

,,Bude v pořádku?" její hlas byl najednou nejistý a plný strachu. „Ale ty." Koutkem oka probodla Rinnu pohledem. „Radši bys měla počkat venku." 'Myslí si, že umře. Ona si myslí, že umře!' Chtěla zůstat. Chtěla pomoct. Chtěla se sama přesvědčit, že Tara bude zase v pořádku. Dříve, než ale stačila cokoliv namítnout, velitel ji chytil za rameno a beze slova ji odvedl na chodbu. Za okamžik už mizel ve dveřích kuchyně. Rinna si skousla ret. Stejně mizerně se cítila v den, kdy jim oznámili, co se stalo s Elsie. 'Ona to přežije. Tara to musí přežít, musí.' Naštvaně setřela slzy ze své tváře hřbetem ruky a zničeně se svezla na podlahu, zády se opíraje o zeď. Dřevěná stěna byla příjemně chladná. Rinna si rukama objala hubená kolena a zaposlouchala se do okolního ruchu. Z venku k ní stále ještě doléhal křik a rozčilené hlasy vojáků. To, co ji ale daleko víc děsilo, nepocházelo zvenku.

,,Podrž ji, hlavně ať sebou teď netrhne." Helenin hlas byl pro ni vzdálený. Jediné co v tuto chvíli dokázala pořádně vnímat, byl její vlastní zrychlený dech a splašený tlukot srdce v jejím hrudníku. Zabodla pohled do ohromné vázy vedle hlavních dveří a tiše se rozvzlykala. Za dveřmi se teď ozval přidušený plačtivý výkřik její o rok mladší kamarádky. Rinna si zoufale zacpala uši a kousla se do rtu. Se zavřenýma očima se snažila myslet na něco jiného. Na něco krásného. Na loňskou slavnost jara. Na to, jak s Tarou a Elsie tančily, skákaly přes oheň a smály se, když jednomu z vojáků vzplála bota. Trpce se usmála, když si vybavila, jak běhal po návsi a zatímco hledal vědro s vodou, tak velmi hlasitě nadával. 'Letošní oslava tak zábavná nebyla. Ale neboj Taro. Příští rok to stihneš a uvidíš, že mu chytnou rovnou celý kalhoty.' Pousmála se a opřela hlavu o zeď. Pohlédla na strop a postupně se snažila uklidnit svůj zrychlený tep.

Ani si nevšimla, když cvakla klika od hlavních dveří. Jen seděla na zemi a hleděla nepřítomně do stropu. Neviděla plavovlasou dívku, jak si ji měří nechápavým pohledem. Věděla, že tam Emm stojí, ale nechtěla pohlédnout jejím směrem.

,,Už jsou pryč. Všichni by měli být v pořádku. Co se děje?" její hlas byl jemný a klidný, jako vždycky. Udělala několik kroků a pohlédla na dveře. Rinna se teprve teď otočila, aby viděla tázavý výraz v její pěkné tváři. Další potůček slz vyrazil na svoji cestu po její tváři.

,,Tara." odpověděla téměř šeptem. Její ramena se roztřásla a ona s pláčem skryla tvář mezi kolena. Cítila, jak se starší dívka posadila vedle ní. Cítila její ruku na svém rameni a slyšela její tichý hlas šeptající, že všechno bude dobré. Opět zavřela oči, aby vyslala tichou modlitbu ke všem bohům, na které si dokázala vzpomenout.