Odkaz osudu

Když se všechno zhroutí

Čím více se Tara přibližovala ke skupině mužů pod věží, tím více měla pocit, že něco není v pořádku. Dívali se jejich směrem. Sledovali každý její pohyb. Po jejích zádech přejel mráz. 'Nebuď hloupá. Proč by si tě měli všímat?' Opatrně pohlédla na Michaela. Nezdálo se, že by měl strach. Stále jenom pozoroval muže, ktery držel hlídku na věži. Nevypadal, že by si mužů dole vůbec všiml a pokud ano, nevěnoval jim žádnou pozornost. Tara se na okamžik zastavila, aby popadla dech. Levou rukou se opřela o nejbližší strom a několikrát rychle zamrkala. Černota před očima byla natolik hustá, že sotva dokázala rozeznat obrysy. Volnou rukou si promnula víčka a opět vykročila. 'Už jen pár kroků. Už jen kousek a když se tam sesypu, nic se nestane.' 

Byla ještě několik desítek kroků daleko, když její bratr dorazil pod věž. I přes zamlžený zrak viděla, jak se s ním jeden z mužů dal do řeči. Ostatní přistoupili o krok blíž k němu a utvořili kolem neprostupnou hradbu. 'Co se tam děje?' Přidala do kroku. To, co se pod věží dělo, se jí vůbec nelíbilo. Když se dostala dostatečně blízko, aby mohla vidět napjaté výrazy ve tvářích velitelů, poslední kapka klidu se z ní vytratila. 'Proč mají ruce na zbraních? Proč se tváří, jakoby chtěli někoho zabít?' Nic nechápala. Plná strachu se přibližovala. Dříve, než se ale dostala na doslech, jeden z mužů popadl jejího bratra a přitiskl jej zády k věži. Michael se pokoušel všemožně bránit. Marně. Pokoušel se vysmeknout. Odpovědí mu však byl pouze velitelův nůž u hrdla. Tara ztuhla. 'To přece nemůže. Mich mu nic neudělal.' Co nejrychleji se rozběhla k nim. Neměla ponětí, co se tam přihodilo, v tuto chvíli věděla jenom to, že jeden z velitelů se chystá zabít její jedinou rodinu. 

Během několika okamžiků se dostala dost blízko na to, aby rozeznala velitelova slova. "...protože my víme, že jsi lhář. Víme, že nejsi ten, kdo tvrdíš, že jsi. Nic ti nepomůže vrahu. Tvoje naděje zhasla." Tlukot jejího srdce se na okamžik zastavil. Tušila, co mělo následovat. Neodvažovala se pohnout. Stála sotva několik kroků od nich, přesto se ale nezdálo, že by si jí někdo všiml.

"Co mi na to řekneš ty štěnice? Došly ti slova co?" Pokračoval velitel, "Možná nejsi tak mocný jak sis myslel." pozvedl nůž napřahujíce se k útoku, "takoví jako ty si žít nezaslouží."

Než si Tara pořádně uvědomila, co vlastně dělá, bylo už příliš pozdě. Viděla jenom velitelovu ruku s nožem. Všechno kolem bylo tmavé a mlhavé. V hlavě jí hučely tisíce hlasů, každý hlasitější než ten předchozí. Velitelova ruka vyrazila, ale dříve, než zbraň dostala příležitost vzít si další život, silná rána ji odmrštila do vlhkého listí. Velitel zavrávoral. Zmateně se rozhlížel kolem, nevěděl, odkud rána přišla. Tara ztratila nárazem rovnováhu a svezla se do listí nedaleko od upuštěné zbraně. Dříve, než se kdokoli stihl zorientovat, Michael se chopil příležitosti. Odněkud ze svého potrhaného oblečení vytáhl malou dýku a bleskurychle jí vrhl po starém muži s bílými vlasy, který doposud stál opodál. Taře nezbylo než jej se zděšením v očích pozorovat. Byl velmi rychlý. Bez ohlédnutí se rozběhl zpátky do lesa.

Jeho rána mířila na náčelníkovu hruď se smrtelnou přesností. Než ale stačila staršího muže zasáhnout, další z velitelů ho strhl k zemi. Velitel byl vysoký muž se světlými vlasy, dlouhou jizvou táhnoucí se přes celou tvář a krutým výrazem ve tváři. Něco v něm Taru děsilo, než ale stihla začít přemýšlet co, muž, který předtím držel jejího bratra ji hrubě postavil na zesláblé nohy a chytil ji pod krkem. 

"Jacku, Martyne, sežeňte ostatní a okamžitě sem přiveďte toho šmejda. Živýho, nebo mrtvýho, to je jedno. A Deriku, ty už konečně najdi ten jejich zasranej tábor. Jednou velíš obráncům, tak se snaž." zuřivost z jeho hlasu jen sálala. Poté se jeho pozornost obrátila na drobnou dívku v jeho silném sevření. Její malé ruce se snažily uvolnit krk a vpustit do plic alespoň trochu vzduchu. "A ty! Víš vůbec, co jsi udělala? Co sis u všech bohů myslela, že děláš!?"