Odkaz osudu

Poslední šance

Les pro něj byl tichý a nehostinný. Tlející listí mu šustilo pod nohama. Z korun stromů na něj shlížely spousty očí. Nemohl se zbavit pocitu že něco zabodává hladový pohled do jeho zad. Může to být vlk? Nebo snad medvěd? Obezřetně se rozhlédl kolem, avšak jediné, co mohl vidět byly široké kmeny stromů a hustá temná křoviska. Po zádech mu přejel mráz. Nechápal, jak mohou na takovémto místě žít lidé. Nevěřil, že by zde nějaká žena dokázala vychovat své děti. Nevěděl ani proč je velící generál přivedl zrovna na toto místo. To jediné, co věděl bylo, že musí přesně plnit každý generálův rozkaz. Pokud, by se snad někdy rozhodl odmítnout, věděl, co by se stalo. 'Musím se postarat o Nerra. Jenom na tom záleží. Ti lidé tady by stejně do zimy zemřeli hlady.' Již několik dní se snažil přesvědčit sám sebe o pravdivosti těchto slov, avšak něco mu říkalo, že se jedná jenom o další lež.

Zabraný do svých myšlenek se dostal až k cíli své cesty. Právě tady, daleko od tábora; na místě, kde byl les nejtemnější, ležel mladý muž. Ruce i nohy měl připevněné k širokým kůlům pevně zaraženým v zemi. Nemohlo mu být více než třicet let, přesto však vypadal daleko starší. Jeho oči byly zavřené a ve tváři se zračila bolest. Hnědé vlasy měl umaštěné a slepené hlínou. Jeho šaty byly potrhané a potřísněné jeho vlastní krví. Co všechno si asi protrpěl, než jej dovlekli do tábora a přivázali na takovémto místě. Muž v černém plášti se neubránil povzdechu. 'Kdo je asi jeho otec? Co bych dělal já, kdyby tady ležel Nerr?' Za sebou zaslechl kroky a moc dobře věděl, komu patřily ony těžké boty zadupávající vše živé, co se jim jen připlete do cesty.

Kdyby se ohlédl, mohl by vidět, jak si velící generál vztekle razí cestu mezi stromy. ,,Konečně Kraente! Mí muži tě hledali celou věčnost." Muž v černém plášti, slyšíce své tolik nenáviděné jméno, se pomalu otočil a pohlédl na muže před sebou. 'Jestřáb! Jmenuji se Jestřáb! Na tohle jméno chci konečně zapomenout ty bastarde!' Generál. Ano tak se mu říkalo. On však viděl pouze muže středního věku s krutým výrazem ve tváři. Jeho lesklá černá zbroj naháněla vojákům hrůzu, to jediné co ale zdobilo jeho tvář byl několikrát zlomený nos a velká jizva táhnoucí se přes jeho čelo. Kolovaly různé zvěsti, jak k jizvě přišel. Nikdo však neznal pravdu. Nikdo nevěděl jak vysokou cenu museli jiní zaplatit za jeho povýšení. Nikdo kromě muže v černém, který teď stál přímo před ním. Jestřáb dosud proklínal den, kdy jej přemohla zvědavost. Proklínal sám sebe, že se neovládl a pohlédl do generálovy mysli. Jeden jediný pohled, který ho stál život jeho milované ženy. Pro co musela jeho nejmilejší zemřít? Pro jeden pohled na umírajícího muže a dvě malé děti schované v křoví. K čemu to všechno bylo?

,,Už jsi se seznámil s naším hostem Kraente?" Ukázal znechuceně na svázaného muže na zemi. ,,Může být velmi užitečný. Přízrak, náš milý přítel si myslí, že by nás, za určitých okolností mohl dostat do vesnice těch divochů."

,,Proč bychom se měli dostat do jejich vesnice? Tihle lidé nikdy nebyli součástí žádné války. Nikdy nám nic neudělali." Obyvatele Kharru znal pouze z pověstí, které strašily malé děti, přesto jim nepřál takový osud.

,,To už není tvoje starost. Přízrak má vše pod kontrolou, nemůže ale zasáhnout sám. Přece jenom, " na chvíli se odmlčel, ,,ještě je pořád jeden z nich." Zabodl ukazovák do Jestřábovy hrudi a věnoval mu krutý úsměv. ,,Ty teď uděláš přesně to, co ti přikážu. Budeš dělat co ti jde nejlépe a hned teď mi povíš, kdo by tomu klukovi mohl zachránit život, kdyby na to došlo. Chci vědět, kdo by pro něj udělal cokoliv na světě a nikdy by nedopustil, aby se mu něco stalo."

,,Nerozumím pane." Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene. V jeho očích se ale zračily obavy. Opravdu by po něm mohl chtít takovou ohavnost? K tomu by se snad nesnížil ani velící generál. 

,,Ale rozumíš Kraente. Velmi dobře vím, co dokážeš. Copak už jsi zapomněl, co se stalo tvé ženě? Tehdy jsi ty svoje triky použil na nesprávného člověka. Teď mě velmi dobře poslouchej Kraente. Teď a tady mi zjistíš, kdo by pro tohoto muže udělal naprosto cokoliv a řekneš mi kde ho najít. Ostatní se dozvíš až přijde čes. Než pronikneme do vsi, musíme mít jistotu, že ten jejich dědek nedýchá. Rozumíš?"

,,Můj pane, proč by měla být smrt nějakého starce tak důležitá? Je to přece jen jeden člověk." Hovořil s respektem, za svá slova se styděl, ale nemohl hovořit jinak. Jediné, co kdy chtěl byl klidný život a spokojená rodina. Teď hrál hru o život svého jediného syna a velmi dovře věděl, že nemůže vyhrávat navždy.

,,To není tvoje starost Kraente. Udělej co říkám, nebo se dostaneš do potíží." Od onoho  osudného dne se Jestřáb nepokoušel dostat do generálovy mysli, přesto mu teď bylo jasné, jaký bude jeho příští rozkaz.

,,Vím, co zamýšlíte. Prosím vás; už takhle jsem zašel se svými schopnostmi moc daleko, nemůžu toho muže ovládnout. Nikdy jsem nebyl hrdý, že to dokážu a odmítám to někdy udělat. Mé schopnosti jsou nebezpečné." 

,,Kraente? Kolik je tvému synovi?" Generálův hlas byl najednou plný předstíraného zájmu. 

,,Před několika dny mu bylo patnáct. Proč se ptáte na Nerrina, pane?" Znal důvod. Velmi dobře si pamatoval den, kdy se generál podobným způsobem vyptával na jeho ženu.

,,Takže Nerrin? Jaké krásné jméno. Jistě je to milý chlapec." Do jeho očí se vrátila jeho obvyklá krutost a z jeho úsměvu přejel Jestřábovi mráz po zádech. ,,Dám ti radu Kraente. Dělej co říkám, nebo se budeš dívat, jak ten tvůj bastard přijde o hlavu. Pěkně pomalu a bolestivě."

Jestřáb mlčel. S výrazem zoufalého otce se otočil k zajatému muži. 'Je mi to líto chlapče, ale musím chránit svoji rodinu.' Pomalu zavřel oči a nechal se unést proudem cizích myšlenek. Během jediného okamžiku viděl nespočet obrazů. Viděl malého chlapce, jak nese plačící děvčátko. Viděl trosky zničené vesnice. Viděl slzy v chlapcových očích. Když otevřel oči, neubránil se smutnému povzdechu. ,,Je to ta holka. Jeho sestra. Nikoho jiného už nemá."

,,Výborně. Kde ji najdeme?" Neskrýval svoji radost generál. Bez rozmýšlení mávl na jednoho z vojáků stojícího opodál, ,,Ať se moji nejlepší muži připraví na cestu. Odcházíme hned jak se vrátím do tábora." Vojáček jen sklonil pohled k zemi a vyrazil směrem, kde stálo tábořiště. ,,Takže, Kraente?"

,,Je to malá holka s černými vlasy. Nemůže jí být víc než patnáct." Vzpomínka na syna ho zasáhla hluboko do srdce. 'Jsou stejně staří. Co bych dělal já, kdyby někdo takhle šel po Nerrovi?' ,,Najdete ji dnes v poledne u jezera asi dvě míle odtud."

,,Výborně. Odjíždíme hned, poledne bude za chvíli." Otočil svůj pohled směrem, kde by mělo být slunce. Přes větve však nebylo téměř vidět. " Na tohle místo si nikdy nezvyknu. Vrať se ke své práci, víš co máš dělat. A kdybys náhodou zapomněl..." ledově se usmál, ,,...mysli a svého syna." S těmito slovy se otočil a odešel.

Když Jestřáb konečně osaměl, posadil se na velký kámen a smutně pohlédl na mladíka. Pouta byla pevně utažena, nemilosrdně se mu zarývala do kůže a nechávala na jeho rukou krvavé otisky. Jeho oči stále zůstávaly zavřené, přesto byl při vědomí. Jestřáb viděl, jak se pokouší uklidnit zrychlený dech. 'Kolik toho asi slyšel?'  Tiše si povzdechl a zvedl se k odchodu. Předtím, než vyrazil do tábora, naposledy se otočil na mladého muže. ,,Je mi to líto Michaeli."