Odkaz osudu

Nezastavuj

,,Už jsme dost daleko od vesnice Taro. Mluv konečně. Co se tam stalo?" Elsie šla kousek za starší dívkou a z její tváře se dal vyčíst narůstající neklid. Ve větvích zpívali ptáci a vesnice byla daleko. Nebyla jediná možnost, že by je zde někdo zaslechl, Tara ale i přesto dál mlčela. ,,Taro! Prostě mi řekni, jak je možné, že Rika a ti jeho kamarádi od tebe utíkali jako králíci? Co se tam stalo? A co chtěli?" Tara se opatrně rozhlédla po okolních stromech. Byly tak známé. Znala tyto stromy celý svůj život, přesto ale dnes bylo něco jinak. Něco, ať už to bylo cokoli, se k nim blížilo. Tara nevěděla co se děje. Celou cestu se jenom rozhlížela a otáčela se na každý stín. Konečně k ní pronikl Elsiin hlas. 

,,Promiň, co jsi říkala?" Zpomalila a otočila se na drobnou blondýnku. Elsie ji probodla přísným pohledem. Její modré oči byly plné jakési zvláštní moudrosti, Tara to cítila. Která jiná dívka jejího věku v sobě má tolik zodpovědnosti? Která dvanáctiletá dívka dokáže hovořit s moudrostí dospělých? Tuto její vlastnost Tara obdivovala a nesnášela zároveň. 

,,Ptala jsem se, co se tam stalo. Co chtěli ti kluci?"

,,Nic. Vůbec nic, jako vždycky." odvětila naprosto klidně. Opět se s podivným pocitem stísněnosti rozhlédla, pak bez dalších slov pokračovala po úzké vyšlapané cestičce směrem k jezeru. Nechtěla, aby viděla jak nedůvěřivě pozoruje každou větvičku, zatímco jí nevěnuje téměř žádnou pozornost. Tu část o tom, jak Riku uhodila raději vynechala. Velmi dobře věděla, jakou písničku by Elsie spustila. 'Rika je přece syn vůdce stopařů. A někdo jako já si nemůže dovolit někoho takovýho praštit' Její otec byl také dříve vůdce; a koho to zajímalo? Nikdo se nezajímal o nevlastní dceru bývalého vůdce. A proč taky? Teď nebyla nikdo.  Raději sklopila zrak a doufala, že si Elsie nevšimne jak její oči vlhnou. 

Bez dalšího zdržování dorazily ke břehu velkého jezera. 'Kdyby tak bylo dost teplo na plavání.' Pomyslela si Tara a zahleděla se na vodní hladinu. Byl to krásný pohled. Drobné lístky se vznášely na hladině a nechávaly se unášet lehounkým větříkem. Voda byla průzračná a osvěžující. Podél břehu rostly trsy rákosí a Tara věděla, že kdyby nahlédla dovnitř, nalezla by tam hnízdící vodní ptáky. Pousmála se a zhluboka vdechovala chladný vzduch nasáklý vůní mladé trávy a nakyslou vůní linoucí se z protějšího kraje jezera. Znala ten zápach. Zřejmě byla jediná kdo měl rád vůni černých leknínů. Lekníny a zejména jejich vůně v ní vzbuzovala vzpomínky. Nejkrásnější vzpomínky jaké měla. Jedině zde mohla alespoň na chvíli být opět tou malou dívenkou. Mohla znovu, alespoň ve svých vzpomínkách, zahlédnout jak otec s matkou, zatímco se drželi za ruce, sledovali jejich hry.

Vzpomínky jí vháněly slzy do očí; přesto však byly tím nejcennějším, co měla. Všechno ostatní bylo dávno zadupáno nemilosrdným časem. 'Možná je to tak dobře.' Pokrčila rameny a rychle setřela slzu, jež jí stékala po tváři. 

Za sebou zaslechla Elsiin hlas. ,,Taro? Co tam děláš? Jdeš mi pomoct nebo ne?" Tara se otočila jejím směrem. Seděla tam v trávě, jen kousek od kraje jezera a něco sbírala. Tara udělala několik kroků vpřed a zastavila. Její srdce se náhle divoce rozbušilo v náhlém přívalu strachu. 'Kde jsou ptáci? Jak to že je tu tak ticho?' Napjatě se otočila, aby ještě jednou přejela pohledem každičký strom. Nic. všechno bylo tiché a nehybné. Na okamžik zatajila dech. 'Nepohlo se tam něco?' Prudce se otočila k lesu. Někdo tam byl. Byla si tím jistá. Nikoho však neslyšela. Všechno zůstalo naprosto nehybné, jenom vlnky na hladině jezera se dál bezstarostně honily jedna za druhou. Náhle, jako blesk z čistého nebe ji zasáhla pronikavá bolest hlavy. Jako z dálky k ní pronikl neznámý mužský hlas. ,,Jak můžeme vědět, že je to ona? Co když si to Jestřáb vymyslel, aby chránil toho svýho kluka?" Tara se vyděšeně rozhlédla kolem, zatímco si prsty mnula spánky. Bolest se vytratila stejně rychle jako se zjevila  a kolem bylo opět ticho. Tara podruhé přejela pohledem všechny stromy; všechny případné skrýše. Bez výsledku.