Odkaz osudu

Výběr

Chvíli bylo na plošině nad malou vesnicí hrobové ticho. Dokonce i vzdálený zpěv ptáků, jakoby nadobro utichl. Kdesi v dálce se rýsoval vysoký kopec, na němž plály novoroční ohně, Tara se ale uvnitř třásla náhlou zimou. Nedočkavost a nejistota se draly na povrch a ona mohla cítit, jak jí po zádech přejíždí ledový chlad. Útěchou jí byl pohled na ostatních pět chlapců. Žádný z nich nevypadal, že by si tohle až příliš dlouhé ticho užíval. Ulevilo se jí, když spatřila, že i oči vysokého chlapce s blonďatými vlasy nejistě přejíždějí kolem stojící členy oddílů. Dva ryšaví bratři stojící jeden vedle druhého, se na první pohled třásli a ani jeden z nich se nepokoušel maskovat, že jejich odvaha je najednou ta tam. Jen Rika vypadal, že s ním celá situace vůbec nic nedělá. Jen znuděně postával po boku velitele Stopařů, který mu byl nejenom učitelem, ale i otcem a botou rozhrnoval zmrzlou hlínu na zemi.

Ticho trvalo tak dlouho, že sebou Tara lehce trhla, když se vzduchem zničehonic rozlehl Damienův chladný hlas. „Všichni víte, proč tu jste." Oznámil klidně a přejel šestici ledovým pohledem. Tařin zrak na okamžik zabloudil k putujícímu slunci. Obloha se začínala zbarvovat do ruda a chlad se zakusoval do jejích kostí takovým způsobem, že ji ani bratrova zimní košile nemohla zachránit.

„Rozhodli jste se zůstat a připojit se k oddílům." Ozval se krátce po něm zvonivý hlas dalšího velitele. Phillip, nový velitel obranného oddílu si je také změřil pohledem a mezitím lehce kývl k jednomu ze svých mužů, který stál opodál. Ten vyrazil jejich směrem a z kapsy vytáhl malý kožený váček.

„Vybrali jste si nás." Dodal hned na to Robin, třetí a poslední z velitelů. „Teď si budeme vybírat my." Postupně přejel každého z nich odtažitýma očima, s jejichž pomocí nepochybně viděl hluboko pod jejich kůži. Tara ale nevěnovala veliteli skoro žádnou pozornost. Neviděla nic jiného, než muže v černé košili, který se k nim teď blížil s koženým váčkem. V ústech se jí udělalo nesnesitelně sucho. Se zatajeným dechem sledovala, jak si ostatní chlapci jeden po druhém vytahují z pytlíku barevné kameny, které je měly rozdělit do dvojic.

Byla rozklepaná jako malé dítě, když na ni konečně přišla řada. Snažíc se udržet klidnou masku, sáhla do váčku, kde nahmatala poslední dva hladké říční kameny. Na okamžik zavřela oči a krátce na to už rozevírala dlaň, na níž ležel chladný tmavě hnědý oblázek posetý černými skvrnami. Chtěla se rozhlédnout, aby poznala svého soupeře, toho jí ale nebylo zapotřebí 

„Mám bojovat s malou holkou, co sotva uzvedne meč?" Rikův hlas se nesl chladným večerním vzduchem a bylo na něm znát, že je touto představou zaskočený.

„Budeš bojovat s tím, koho určil kámen." Zpražil ho Damien pohledem takovým, že i někdo jako Rika okamžitě uklidil arogantní výraz kamsi do hlubin svého srdce. „Pokud se ti to nelíbí, můžeš odejít."

„Ne, nikam nejdu." Vyprskl a Tara se nemusela ani podívat jeho směrem, aby jí bylo jasné, jaký výraz se zračí v jeho tváři. Nebylo pochyb, že s losem nemá sebemenší problém. Na první pohled pro něj byla snadný cíl. Něco malého a bezbranného, co mu zajistí snadnou cestu do Oddílů.

„Tak na co čekáte?" Pokynul Damien ke stojanu plnému zbraní a hned na to ke třem velkým kruhům vymezeným silnými lany. „Vaším úkolem je odzbrojit protivníka. Dostat ho ven z kruhu, nebo do pozice, kdy se nemůže dál bránit." Oznámil chladně a jeho pobídku ještě podpořil Robin: „A hněte sebou!" Vyštěkl prudce, až Tara nadskočila. „Nebo vás hodíme za železný dveře a vaši rodiče už o vás neuslyší."

Jeho varování Taru nijak nevykolejilo. Rodiče dávno neměla na tomto světě a železných dveří se dávno nebála. Přesto se rychle rozběhla k vysokému stojanu. Rika si bez váhání vybral největší meč, který byl s to uzvednout, a podobně zvolila většina chlapců. Jen drobný zrzek sáhl po krátké dýce, která se povalovala pod stojanem. Když sama sáhla po dvou úzkých čepelích, považovala to za naprosto jasnou volbu. Cestou k jednomu z kruhů vyhledala pohledem Damienův pohled. Doufal, že si vybere jinou zbraň. Poznala to z jediného pohledu, který jí věnoval. Stačilo mu lehce svraštit obočí, aby jí to bylo úplně jasné. Na změnu už ale bylo pozdě a ona stejně neměla důvod zvolit si jinak.