Odkaz osudu

Zrádná mysl

Chladné paprsky zapadajícího podzimního slunce se rozlévaly přes celé město a dopadaly na Jestřábovu zvrásněnou tvář. Jeho hrubé prsty samovolně svíraly hranu kovového zábradlí a oči slepě přejížděly po prašném dvoře několik sáhů pod ním. Dvůr byl, stejně tak jako každý jiný večer, plný chlapců se zbraněmi v rukou a s ohněm v očích. Jestřáb si jich ale nevšímal. Nezajímal jej osud mladíků, kteří se svým vstupem do Sedmé jednotky upsali smrti. Jeho oči přejížděly chlapce s chladným nezájmem. Pátraly po jednom. Zoufale hledaly roztřepené černé vlasy a plamenné šedivé oči. Musel tam někde být. Nebyla žádná další možnost. Jestřábovy oči jakoby se s každým okamžikem rozšiřovaly v návalu strachu. 'Kde je? Jak to, že ho nemůžu najít?' S rostoucí nejistotou si olízl suché rty a lehce se naklonil dopředu, jakoby se bál, že by snad mohl toho jediného chlapce přehlédnout. Aniž by tomu mohl zabránit, jeho prsty se začínaly nepatrně třást. 'Musí tady být. Musí.' Na okamžik zadržel dech, když už poněkolikáté přejížděl zrakem každou tvář pod sebou.

Z rostoucích obav ho vytrhlo až hlasité zavrzání rezavých pantů a blížící se kroky. „Tak tady jsi." Ledově pohrdavý tón hlasu proměnil jeho tvář v kus kamene. Pomalu se narovnal a jeho pohled se konečně odtrhl od cvičících chlapců, aby spočinul na kruté tváři lemované dlouhou jizvou. Jeho ruce se samy od sebe sevřely v pěst, když konečně stanul tváří v tvář generálovi a jeho spokojenému úšklebku. „Řekl jsem snad, ať přijdeš dolů." Lehce přivřel oči. Jestřábovi se z jeho pohledu dělalo špatně. 'Co jsi mu udělal?!' chtěl řvát. Chtěl se na generála vrhnout. Chtěl vidět jeho bezvládné tělo na prašném dvoře mezi jeho vlastní jednotkou, která mu ukradla syna.

„Kde je můj syn?" Vší silou zadržel výhrůžný tón předtím, než stačil vyjít z jeho vyprahlého hrdla, takže nezbylo nic než chlad a starost o chlapce. Unaveně pohlédl přímo do generálovy tváře. Ať už na něj čekala jakákoli odpověď, chtěl ji slyšet. Potřeboval vědět, kde je skutečnost. 'Jestli mu ten bastard ublížil, tak přísahám, že východu slunce už se nedočká. Ať si mě pak klidně popraví.'

„Neměj strach Kraente." Zlý úšklebek prozradil, že generál jasně poznal, co se mu honí hlavou. „Za chvíli se s ním shledáš." Otočil se na podpatku a ani v nejmenším se nezajímal, jaký neklid vnesl svými slovy do Jestřábovy mysli.

Chodby pevnosti byly tmavší a tmavší s každým schodištěm, které dvojice mužů překonala. Denní světlo vystřídaly lampy. Lampy byly během chvíle zaměněny za svíce, jež se od sebe s každým dalším krokem vzdalovaly, až nezůstalo nic než tma. Jen občasné odlesky generálovy ocelové zbroje byly stále přítomny Jestřábovým očím. Když sestoupili poslední schodiště a stanuli v dlouhé křivé chodbě páchnoucí zatuchlinou a plísní, rozeznával Jestřáb už jen matné obrysy temných stěn. Přesto rychlými kroky vyrazil za krutým mužem, který určoval cestu. 'Jestli se mu něco stalo...' Prudce sevřel čelisti. Nechtěl si připustit, že by se zrovna jeho synovi mohlo něco stát, přesto se do jeho mysli vkrádala pochybnost.

Asi sto kroků dlouhá chodba, která se ale třesoucímu se Jestřábovi zdála nekonečná, konečně odhalila svůj konec a s ním nízké dřevěné dveře. Jestřábovi stačil jediný pohled, aby si byl jist, že jsou na místě. Na dveřích samotných nebyla nápadná ani tříska, přesto se Jestřáb lehce otřásl, když je spatřil. Nešlo tak ani o dveře, jako o to, co jej za nimi čekalo. Každý dosavadní vstup, do místnosti za nimi, totiž Jestřábovi zajistil týdny probdělých nocí a nočních můr. Prudce sevřel čelisti a na generálův pokyn vstoupil do spoře osvětlené místnosti.