Odkaz osudu

Zahaleno v mlze

Již několik hodin viděla jenom záda svého bratra a neznámé stromy kolem. Již několik hodin beze slova spěchala za ním a snažila se nemyslet na zžíravý hlad, který jí velmi rychle ubíral síly. Z posledních sil kladla jednu nohu před druhou. Její jedinou starostí teď byl strach, aby jí Michael nezmizel někde v lesích. 'On by mě tady nenechal. On ne.' Přesto raději přidala do kroku a zatnula zuby.  Již před hodnou chvílí se do její hlavy opět vrátila ta silná bodavá bolest. Zoufale se ji snažila nevnímat, přesto ji ale pomalu začínal ovládat strach. Ještě o trochu prodloužila své kroky a zabodla pohled do staršího bratra. ,,Michu? Jak je to ještě daleko?" Dokonce i její hlas, jako by se ozýval z dálky.

,,Ne moc." Jeho odpověď byla chladná. Tara jej slyšela takto mluvit, ale vždy jen s vojáky, nebo s cizinci. Nikdy ne s ní. V jeho hlase byla patrná ledová lhostejnost. Jako kdyby hovořil s někým cizím. S někým, kdo pro něj neznamená nic.

,,Jsi si jistý, že jdeme správně?" nedokázala si odpustit pochybovačnou poznámku, ,,V téhle části lesa jsem ještě nikdy nebyla." Hlava se jí točila. Zrak pomalu zastírala mlha. Rukama objala svoje promrzlé tělo. Cítila, jak se do ní pomalu vkrádá zimnice. 'Doufám, že nemám horečku.' Posteskla si v duchu. Neměla ráda práci v Helenině domě, ale ležet tam v posteli a muset pít ten nechutný kopřivový čaj, bylo snad ještě horší. Raději zahnala pochmurné myšlenky do pozadí a opět zabodla vyčerpaný pohled do bratrových zad.

Nato se Michael zastavil a otočil se na svoji sestru: ,,Já vím, kde jsme jasný!? A ocenil bych, kdybys na chvilku sklapla a dala mi pokoj!" Tara vylekaně pohlédla do jeho očí. Byly tak chladné. Znala je celý svůj život, přesto se jí zdálo, že je dnes vidí poprvé. 'Co se to dneska děje? To nestačí, že mi není ani trochu dobře?'  Hřbetem ruky si setřela z čela ledový pot a jemně si promnula spánky.

,,Jenom jsem se zeptala." Řekla nechápavě. Tímto způsobem s ní bratr ještě nikdy nemluvil. Nikdy. Vždy se k ní choval hezky, dokonce i ve chvíli, kdy byl vzteky bez sebe. Teď se však jen pohrdavě otočil a pokračoval v cestě. Taře nezbylo, než sklopit zrak a opět zrychlit. To poslední, po čem teď toužila, byla osamělá noc v neznámém lese. Všechny své zbývající síly vynaložila na velmi rychlou chůzi. Ze všech sil se snažila nevnímat vyčerpání. Zoufale ignorovala točící se zemi a hustou mlhu rozlévající se kolem. Chtěla domů. Do svojí postele. Schovat se pod deku a už nikdy nevylézt.

Se zatajeným dechem se rozhlížela kolem sebe. Konečně dorazili do lesa, který znala. Věděla, že nejsou daleko od domova. Věděla, že jim nezbývá více jak půlhodina cesty. Hustý závoj černé mlhy zastíral její zrak, bolest hlavy byla stále horší a horší. S vypětím sil pokračovala v chůzi. Mlha se velmi pomalu vkrádala i do její mysli. Michael stále nezpomaloval. Vysokou rychlostí si prorážel cestu porostem a nadával na každou větvičku, která se mu připletla pod nohy. Nechoval se jako obvykle. Tara si tím byla naprosto jistá. 'Nebo je to zase jen další sen?' Vůbec by se nedivila, kdyby toto byl pouze další výplod její fantazie. Přece jenom, přes tepavou bolest ve spáncích téměř neviděla. Před jejíma očima se rozlévala černá mlha, v hlavě jí hučela spousta neznámých hlasů. Nedokázala je rozeznat, ale slyšela, jak něco šeptají. Vyčerpaně se opřela o nejbližší strom, aby si protřela zamlžené oči. Po tváři jí stékal chladný pot. Se strachem v očích se ohlédla na bratra. Nezdálo se, že by jí věnoval sebemenší pozornost. Teprve, když se vyčerpaně svezla do vlhkého listí, otráveně se otočil. Tara dostala strach. S bušícím srdcem sledovala, jak se k ní bratr rozzuřeně přibližuje. Jediné, na co se ale v této chvíli dokázala soustředit byly hlasy v její hlavě. Jeden z hlasů byl teď hlasitější než ty ostatní. Byl hluboký a hrubý, přesto se ale zdál podivně známý. Mužský hlas šeptal cosi v neznámém jazyce; nebyla to ani obecná řeč, ani žádné nářečí jejího rodného jazyka. Pozorně se zaposlouchala do toku jeho slov. Měla pocit, jakoby ji unášely daleko odtud. 

,,Co s tebou je? Takhle tam nedojdem ani za dva dny! Zvedej se, nebo tě tady prostě nechám!" Pokud vůbec viděl slzy ve tváři mladší dívky, bylo mu to jedno. S pohrdáním v očích sledoval, jak se Tara neohrabaně snaží postavit na třesoucí se nohy. Jakmile se za pomoci stromu postavila, opět vyrazil. Nevěnoval sebemenší pozornost jejímu skelnému pohledu plnému strachu a zoufalství.

Tara se neodvážila mu odporovat. Nechtěla zůstat sama. A už vůbec nechtěla zůstat sama tady. Tak blízko k jezeru. Tak blízko ke všemu, co se stalo. On by mě tady nenechal. To by přece neudělal.' Snažila se sama sebe uklidnit, přesto ji ale opouštěla jistota. Něco uvnitř jí říkalo, že její bratr není jako obvykle. Znala ho velmi dobře, přesto jí dnes v noci připadal jako někdo neznámý. Roztřeseně pokračovala v chůzi, opírala se o okolní stromy a snažila se nevnímat velmi silnou bolest hlavy. Cítila, jak se pod ní točí země, přesto však mlčela. 

Počítala kroky a zoufale vyhlížela vysoké strážní věže. Jediné po čem teď toužila, bylo zalézt do postele, přehodit přes sebe tu nejteplejší deku a spát. S velkou námahou přelezla široký kmen padlého stromu a s nadějí se zahleděla před sebe. Mezi stromy se konečně objevila vysoká dřevěná věž a za ní vrcholky hor. Byl to pro ni nejkrásnější pohled v životě. Ještě nikdy nebyla tak ráda, že tuto stavbu vidí. Nikdy jí nevěnovala žádnou větší pozornost. Ale teď, když na ni pohlédla, věděla, že je v bezpečí. Věděla, že už nikdy nebude vyhledávat dobrodružství ani nic podobného. Raději se začne víc věnovat léčitelství. Kdo ví, možná by ho mohla časem mít i ráda. 'Každý si přece zvykne.' Usmála se v duchu a i přes silnou bolest, mlhou zastřený zrak a ohlušující křik hlasů v její hlavě, se přiměla přidat do kroku. 

Během chvíle dohnala Michaela a srovnala s ním svoje kroky. Nevšímal si jí. Pouze upíral prázdný pohled před sebe na věž a ještě přidal do kroku. V této chvíli ale Taru jeho chování ani trochu nevyvádělo z míry. 'Jsem doma. Všechno bude v pohodě.' Náhle sklopila hlavu, mlha před očima byla již velmi hustá a Tara v ní opět zahlédla obraz plavovlasé dívky s náručí plnou bylinek. 'Ne Taro. Všechno nebude v pohodě. Už nikdy.' Do očí se jí opět začaly vkrádat slzy. Už už by se znovu rozplakala, kdyby její pozornost neupoutal náhlý pohyb pod rychle se blížící strážní věží. Přivřela oči a snažila se přes mlhu zaostřit. Stáli tam lidé. Spousta lidí. 'Co se zase děje, to toho nebylo na jeden den dost?' Mírně zpomalila a pokoušela se rozeznat tváře.  

Z počátku neviděla víc, než siluety ve slabém ranním světle. Když se však dostala natolik blízko, aby poznala jejich tváře, mráz jí přejel po zádech. Jen několik desítek kroků ji dělilo od tří nejvyšších velitelů, několika po zuby ozbrojených mužů a starého muže s dlouhými bílými vlasy. I přesto, že to zní podivně, ze všeho nejvíc se bála právě starého muže. Po vsi o něm kolovaly podivné řeči. Mezi lidmi se říkalo, že tento stařec dokáže nahlédnout do mysli někoho jiného. Tara nebyla jediná, kdo tomu doopravdy věřil. Na tomto muži bylo něco divného. Všichni věděli, že odmítl žít ve vsi s ostatními a raději si nechal postavit malý domek kdesi ve skalách a všichni věděli, že když válečníci zajali nějakého cizince, vedli jej právě do tohoto domu.

Tara měla najednou potřebu zastavit, otočit se a utéct daleko odtud. Když se všichni přítomní otočili jejich směrem, téměř to i udělala, nebýt jejích nohou, které jí už takhle vypovídaly službu. 'Nic jsem přece neudělala, proč bych se jich měla bát. Vždyť ani neví, že existuju.' Snažila se sama sebe uklidnit, zatímco sledovala, jak se Michael sebevědomě vydal kupředu. Sledovala, jak se zaujatě rozhlíží kolem, jak jeho pohledy zastavují na třech viditelných vrcholcích strážních věžích. 'Je taky rád, že je konečně doma. Musí být rád. Nebyl tady přece přes dvacet dní.'