Odkaz osudu

První den po smrti

Pomalu otevřela oči a mimoděk se otřásla. Cela byla chladná a nepříjemná. Od jejích bledých rtů se vznášely malé obláčky bílého kouře a ztrácely se v okolním vzduchu. Roztřeseně si přiložila promrzlé dlaně k ústům a několikrát do nich dýchla. Chtěla se zamotat hlouběji do potrhané deky, ale její pohled zabloudil k malému okénku kousek pod stropem. 'Světlo!' Zhrozila se, když se jí vybavila chladná velitelova slova. 'Za svítání pod schody. Ano, tak to řekl.' Co asi někdo jako on udělá s někým, kdo přijde pozdě? U Heleny to byl den bez snídaně, ale co může udělat velitel vojenského oddílu? 

Rychle shodila deku na studenou podlahu a začala se co nejrychleji oblékat. Přehodila si přes hlavu bílou košili a natáhla se pro staré boty. Dlouhý pramen mastných černých vlasů jí neposlušně přepadl do tváře. Prudkým pohybem ho zastrčila zpátky za ucho a zoufale se otočila na okénko. Bylo tak malé, že se jen těžko odhadovalo, jak dlouho již uplynulo od východu slunce. Se zrychleným dechem zašněrovala poslední botu a vyrazila ke dveřím. Se zoufalstvím ve tváři se do nich opřela a vyběhla do chodby. Na okamžik se zarazila, aby se nedůvěřivě ohlédla po dlouhé temné chodbě. Tmu neměla nikdy ráda. Už když byla malá holčička, měla ze tmy hrůzu a to jí přetrvalo až dodnes. Nasucho polkla a s bušícím srdcem vyrazila naproti neprostupné temnotě. Opět si připadala stejně bezbranná, jako před dvanácti lety, když uprostřed temného lesa hledala svého otce. 

Její kroky se rozléhaly studenou a vlhkou chodbou. Někde ve tmě slyšela kapky vody, jak dopadají na chladnou podlahu. Za tu chvíli, co zde strávila, již začala tyto chodby nenávidět. Její noha podklouzla na vlhké podlaze a Tara se jen na poslední chvíli stihla zachytit malého výklenku na kluzké kamenné zdi. "Do háje. Proč já?" zaklela tiše a o poznání pomaleji pokračovala chodbou. Zatočila za další roh, aby konečně spatřila dlouhé schody a pochodeň visící na zdi. Ještě než vyrazila na cestu dolů po kluzkých schodech, natáhla prokřehlé prsty blíž k ohni pochodně, ve snaze, se alespoň trošku zahřát. 

Dole pod schody bylo šero. Chodba zde byla o něco širší a rozdělovala se na tři další cesty. Nikde ani stopy po veliteli, kterého zde měla potkat. 'Bezva. A teď co?' rozhlédla se kolem. Něco jí říkalo, že všechno není tak úplně v pořádku. Nahoře na schodech zaslechla cosi jako zavrzání. Poplašeně se ohlédla tím směrem. Měla strach, aby to nebyl Damien. Měla strach z toho, co s ní udělá, až zjistí, že sem přišla tak pozdě. Přivřela oči a zahleděla se do tmy nad schody. Nic. Nic, jen tma a slabá plápolající pochodeň. Celkem ji to uklidnilo. Snažila se sama sebe přesvědčit, že velitel ještě ani nevylezl z postele. V hloubi duše doufala, že ji tady nechá stát a vůbec se neukáže. 

Než ale stihla tomuhle nápadu opravdu uvěřit, silná rána zasáhla její levý kotník a poslala ji k zemi. Vyděšeně zvedla oči. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Nad ní se jako přízrak tyčil Damien s lískovým prutem v rukou. 

,,Jdeš pozdě." Jeho hlas byl chladný. Daleko chladnější než včera, nebo kdykoliv jindy. Tara nasucho polkla a uhnula pohledem. Z tónu jeho hlasu se jí dělalo zle. 

,,Zaspala jsem." Chtěla pohlédnout do jeho tváře, ale zjistila, že je ohromně složité odtrhnout oči z podlahy. Její hlas se zdál téměř neslyšný.

Velitel k ní přistoupil o kousek blíž a chladně zasyčel: ,,To tady nikoho nezajímá." Výhrůžně protočil prut mezi prsty. Tara i přes všechen svůj strach, musela obdivovat rychlost a jistotu s jakou s prutem zacházel. Damien se otočil na patě a rychle vyrazil prostřední chodbou do tmy. Tara zatnula zuby a o něco pomaleji vyrazila za ním. Nechtěla na sebe strhávat další jeho pozornost. Měla strach z toho, co by jí mohl udělat. 

Beze slova ji dovedl do velké prázdné místnosti. Nebylo tam absolutně nic. Jenom čtyři holé kamenné zdi, rovná podlaha a malé dřevěné dveře na druhém konci. Tara se nejistě rozhlédla kolem sebe. 'Co to má být za místo?' Otázku ale raději nechala nevyslovenou.

,,Toto je malá aréna. Každý den, po dobu, co zde strávíš, tady budeš každé dopoledne." Otočil se k ní a ještě o tón chladněji dodal: ,,Každé dopoledne od úsvitu." Tara sklopila pohled a pouze slabě přikývla. Udělala pár nejistých kroků ke středu arény a zachvěla se. Bylo tady ještě chladněji, než v chodbách. Vzduch páchl hnilobou a vlhkost naplňovala celou místnost nepříjemným zatuchlým oparem. Tara začínala ten zápach z hloubi duše nenávidět. Velitel se zastavil kousek za ní. ,,Budeš tady cvičit a nechci slyšet ani slovo. Ani jedinou výmluvu. Rozumíš?!"

Tara jenom nepřítomně pokrčila rameny. ,,Vždyť nic neříkám." Na okamžik zadržela dech a když sebrala odvahu, otočila se na toho, kdo ji zde držel. 'Možná by bylo jednodušší pro nás všechny, kdyby mě včera prostě zastřelil.' Smutně se odvrátila a rozhlédla se kolem sebe. 'Tohle že je malá aréna? Jak potom vypadá ta velká?' Zaklonila hlavu. Strop byl skoro pět sáhů vysoko. Tara si tady připadala podivně malá.

,,Dnes si vyzkouším, co umíš. Potom se podle toho zařídíme." Přešel ke středu, kde byl na podlaze vyznačený velký kruh a uvnitř něj ještě jeden menší. Poté se s chladným úšklebkem, který by se s hodnou dávkou představivosti dal považovat za úsměv, otočil na roztřesenou dívku, stále stojící u vchodu. ,,Obyčejně touhle dobou už slyším, v čem všem moji svěřenci vynikají a že je ani nemá cenu nic učit." Spíš sám pro sebe se trpce zasmál a nohou přejel lajnu znázorňující okraj vnitřního kruhu. Taře z toho smíchu přejel mráz po zádech. Připadala si ještě víc ztracená, než včera, když opouštěla Helenin dům. 

,,Vždycky jsem byla docela rychlá, ale..." '...ale k útěku mi to stačit nejspíš nebude.' Pokrčila rameny a opět zabodla pohled do země. 

,,Uvidíme." konečně odložil lískový prut stranou, než si ale Tara stihla patřičně oddychnout, vzal do ruky dvě dřevěné hole ve tvaru kratšího meče. Tara nasucho polkla. Nechtěla zpátky na popraviště, ale začínala pochybovat, zda tento výcvik vůbec přežije. Velitel vstoupil do vnitřního kruhu a Taře nezbylo než ho následovat a přijmout nabízenou zbraň. ,,Uvidíme, jak jsi rychlá. Braň se jak dokážeš." Otočil se k ní a přehodil si hůl z jedné ruky do druhé. Tara silněji stiskla vlastní zbraň a s hrůzou sledovala, jak se k ní rychle blíží velitelova paže. 'Tohle není dobrý.' Skrčila se do podřepu a opravdu si oddychla, když ji silná rána minula. Dlouhé vlasy jí přepadly do tváře. Chtěla je odhodit za rameno, ale to už ji silně zasáhl konec dřevěné hole. Nevěděla, odkud rána přišla. Jediné, na co se zmohla, bylo chytit se za zasažené rameno a silně se kousnout do rtu, aby se z jejího hrdla nevydral plačtivý výkřik. 

,,Už bys byla mrtvá." Zmateně se ohlédla za jeho chladným hlasem. 'Jak se dostal za mě?' Teprve teď docela odstranila dlouhé vlasy ze své tváře. Teprve teď uviděla, jak se k ní velitel se zlobou v očích přibližuje. ,,Co to je?!" Prudce ji chytil za vlasy a strčil jí je před obličej. Tara polkla. Nevěděla, na co se jí vlastně ptá. Chtěla sklopit hlavu, jeho silná paže ji však držela příliš pevně, proto jenom uhnula pohledem a se zaťatými zuby zdržovala pláč.

,,Ptal jsem se tě, co to je?" Křikl na ni a prudce ji zatáhl za vlasy. ,,Zítra ty vlasy nechci vidět, nebo tě jich zbavím vlastnoručně." Konečně ji pustil a zatímco se odvrátil, výhružně švihl svou holí. ,,Pro dnešek vypadni. Zítra tady budeš přesně." Bez dalších slov opustil místnost a zmizel v temné chodbě.

Teprve teď se Tara odvážila pohnout. Roztřeseně se schoulila do klubíčka, objala si rukama kolena a tiše se rozvzlykala. Neměla tušení, jak dlouho tam takhle seděla. Jediné, co chtěla, bylo odejít daleko odtud. Vrátit se k Heleně a nadávat na škrábání brambor. Naštvaně si promnula zasažené rameno. Cítila, že tam do zítřka bude mít nemalou modřinu.

Když se trochu uklidnila, pomalu se postavila na rozklepané nohy. Nejistě přešla ke vchodu a zamířila chodbou, kterou ji sem velitel přivedl. Jen těžko by se odhadovalo, co se právě teď honilo její hlavou, na první pohled se ale dal spatřit nepopsatelný strach z toho, co přijde. 

Nějakou dobu bloudila úzkými temnými chodbami, než konečně dorazila do svého chladného pokojíku. Plná strachu a zoufalství se svezla na postel a dala volný průchod slzám. Ani nevěděla jak dlouho tam takhle ležela. Uvolněná stébla slámy ji tlačila do zad. Posunula se ve snaze nalézt pohodlnější pozici a zabodla nepřítomný pohled do stropu. Zbytek dne strávila ve svém pokoji v slzách. Byla již hodnou chvíli tma, když se jí podařilo usnout.