Odkaz osudu

Bouře pochybností

Počasí, jakoby se toho rána úplně zbláznilo. Jako kdyby smrtící zimní mrazy nestačily a Vrchovina se rozhodla své obyvatele dál zkoušet. Zmrzlý déšť nemilosrdně útočil na tu jedinou živou duši, která teď rychlým krokem spěchala částečně skrytá ohýbajícími se stromy.  S hlavou sklopenou k zemi se snažila odolat ledovým krupkám a nevnímat vyjící vítr, který se rychle prokousal jejím silným pleteným svetrem. 

Netrvalo dlouho a její pokožka promrzla až na kost a dlouhé vlnité vlasy, se proti její nejlepší vůli uvolňovaly z dříve úhledného copu. Kdesi v dálce, až tam pod vysokou strážní věží, tušila mlhou krytý Helenin dům. 

Nezvykle dlouho trvalo, než její prokřehlé ruce konečně spočinuly na jednoduché dřevěné klice a než se konečně mohla skrýt před deštěm do tmavé, stále spící chodby Helenina domu. Všichni nejspíš ještě spali, protože, když vstoupila do podlouhlé kuchyně, stahujíce si z ramen ledovou vodou nasáklý svetr, byla místnosti temná a tichá. Chladné uhlíky v krbu smutně doutnaly a Rinna jasně cítila, že už několik hodin nemohou vydávat žádné teplo.

Okamžitě přistoupila blíž a dotkla se koleny ledové podlahy, zatímco do popela pokládala svazeček sušené slámy a tenkých větviček. Snažíc se nevnímat chlad, který ji navzdory tomu, že byla dávno uvnitř, stále nenechával na pokoji, se natáhla na poličku na podélné straně krbu a když nahmatala staré kovové křesadlo, na okamžik odtáhla ruku. Tmavý kov byl tak ledový, že se mu nemohla vyrovnat ani chladná podlaha, na níž právě spočívala její odhalená kolena. Rychle vytáhla křesadlo a okrajem své dlouhé sukně se ho snažila zahřát alespoň natolik, aby byla schopná rozdělat oheň. 'Studí, studí, studí,...' Opakovala si v duchu stále dokola a i když už byla schopná držet křesadlo v ruce, trvalo jí daleko déle než obvykle, než se jí podařilo rozdělat oheň. Nikdy by neřekla, jak těžké je správně křísnout s na kost promrzlými prsty. Jakmile oheň konečně hořel a drobné plameny hodovaly na dvou širokých polenech, natáhla k nim Rinna ruce. 'Asi bych se měla skočit podívat nahoru, jak je na tom Tara.' Napadlo ji, když její prsty konečně nalezly ztracený cit a když už se nad rostoucími plameny houpala nádoba s ohřívajícím se čajem. Teprve teď jí opravdu došlo, že kamarádku od oslav nového roku neviděla. Posledních pár dní strávila doma s nemocnou maminkou a když se ptala Emm, dozvěděla se jen to, že Tara po celou tu dobu nevyšla ze svého pokoje.

Nechtělo se jí znovu ven do toho nečasu, přesto na sebe ale natáhla svetr a zamířila ke kluzkým venkovním schodům a nahoru do podkrovní chodbičky. 'Tady by si člověk taky zlámal nohy.' pomyslela si a tiše zaklela, když její noha podklouzla na deštěm nasáklém dřevěném schodu. Nahoře ze všeho nejdřív nakoukla do malého pokoje, který patřil Arianně. Holčička nespala, jak se dalo čekat. Zády k ní seděla u nízkého hrubého stolu a tichým hláskem slabikovala slova ze starého pergamenového listu. "Na-mle-té ko-při-vy usu-šit na denním slu-nci..." četla a ani si nevšimla, že je zezadu pozorována. Rinna raději dveře zase zavřela a vyrazila k druhé podkrovní místnosti.

Když vstoupila do Tařina pokoje, místnost byla naprosto prázdná. Dokonce i všechny její věci byly pryč. Jakoby do pokoje už roky nikdo nevstoupil. Rinna se otočila na podpatku a v hlavě zmatek, zamířila zpátky dolů a hned na to s hrnkem čaje do Heleniny ložnice.

„Heleno, kde je Tara?" zeptala se hned, když viděla, že stařena nespí „Myslela jsem, že je nemocná. Šla jsem se jí nahoru zeptat, jestli si dá alespoň čaj, ale pokoj byl prázdný."

Přes tvář staré ženy přeletěl temný mrak. Z pohodlí svých péřových peřin sledovala spoušť za oknem a ohýbající se stromy skelným pohledem. „Odešla." Její hlas byl tak vzdálený, až se Rinně sevřelo srdce.