Odkaz osudu

Jen jídlo

Tma byla všude. Když otevřela oči, všechno bylo mlhavé jako pokaždé, když se jí zdál podobný sen. Dnes se to ale ani v nejmenším nedalo srovnávat s obrazy z předchozích nocí. Malý pokojík plný svitků a vůně tabáku byl pryč. Najednou stála v nehostinné podzemní chodbě. Vlhké kamenné stěny se ani trochu nepodobaly chodbám Hory. Tyto chodby nebyly křivé, ani osvětlené pochodněmi. Přes chladnou rovnou podlahu a pravoúhlé stěny se odrážela jen jedna jediná lucerna. Tara si nemohla pomoci, musela se otřást zimou, když se do její mysli vkradl nepříjemný pocit.

Nedaleko od ní u malých zamřížovaných dveří stál jí dávno tolik známý černovlasý mladík. Černý kámen na šňůrce se houpal na jeho krku a chlapec jej mnul mezi prsty volné ruky, zatímco pohled upíral kamsi za mříž. Tara musela udělat pár kroků směrem k němu, aby mohla spatřit druhého muže v temné cele prolezlé plísní. Krčil se tam v cárech, které možná někdy dřív mohly připomínat šaty, dlouhé mastné vlasy mu zakrývaly vousy zarostlou zjizvenou tvář plnou utrpení. Taře se sevřelo srdce, přestože neměla tušení, kdo je ten člověk, ani co udělal. Nejistě pohlédla na černovlasého chlapce v černé vojenské uniformě. Nemohl ji vidět, ona ale mohla jasně spatřit jeho lhostejnou tvář.

K vědomí ji probralo hrubé kopnutí do žeber. Aniž by se pohnula, otevřela oči. Martyn stál nad ní jako socha vytesaná z mramoru. „Vyrážíme." Oznámil jí prostě a otočil se k ní zády, aby mohl pokračovat v rozhovoru s Artherem. Tara se rozlámaně zvedla na loktech. Pozice, v níž usnula, nebyla rozhodně ani zdaleka tak vhodná, jak si původně myslela. Záda měla otlačená od kamene, o němž by přísahala, že tam večer určitě nebyl a celé její tělo bylo úplně ztuhlé. Rozespale si protřela oči a vydrápala se na zesláblé nohy, které jako by okolní les měnil v kusy dřeva. 'Jen abych se vůbec zvládla vrátit zpátky.' Beze slova vyrazila za Stopaři, kteří už byli dávno připraveni k odchodu, a zdálo se, že jediný na koho se čeká, je ona.

Několikahodinová zpáteční cesta na trosky probíhala v dusivém tichu. Arther se během chvíle oddělil od skupiny s úmyslem vystopovat ztracenou laň, zatímco Martyn s ní, až na několik příkazů a pár nadávek, nepromluvil. Tara šla, aniž by se zajímala o zpívající ptáky na větvích, nebo kouzelné světelné paprsky, deroucí se skrz dlouhé větve. S pohledem upřeným k zemi pozorovala ubíhající kořeny vystupující ze spadaného listí a jehličí. S myšlenkami daleko odtud, se snažila přimět své nohy, aby se střídaly rychleji, protože nechtěla upoutat Stopařovu pozornost.

Slunce stoupalo výš a výš nad spletité větve stromů a její energie pomalu docházela. Nebyla zvyklá na tak dlouhé cesty. Ne bez přestávky. Ne v takové rychlosti. Sotva popadala dech, když se před ní v záři pozdního odpoledne konečně zjevily dlouhé stíny prvních povalených zdí a trosky ji ujistily, že ji brzy čeká konec dlouhé cesty. Vděčně přejela rukou po mechem zarostlém sloupu a na okamžik zvolnila krok.

„Tak dělej. Projdeme ty pasti a jdeme dál." Martynův ostrý tón jí nedovolil ani vydechnout. Zaplašila husí kůži, která instinktivně naskočila pod dlouhými rukávy vytahané košile a rychle vyrazila k nejbližší pasti, o níž věděla.

Bylo zvláštní pozorovat nehybné tělíčko šedivého zajíce s hlavou pevně zaklíněnou v kovovém oku. Ať Tara dělala cokoliv, nedovedla o něm přemýšlet jako o živém tvorovi. 'Je to jen jídlo.' Nedovedla cítit lítost ke zvířeti s tak prázdným pohledem. Bylo to něco, co bylo dávno mrtvé a ani všechna lítost světa by s tím nemohla nic udělat. Sehnula se, aby vyprostila zvíře ze smrtící pasti a vyrazila dál. Martyn stál opodál, práce se neúčastnil, ona ale nechtěla škemrat o pomoc. Ne u někoho, jako je on. Rychle zvedla další chlupaté tělíčko a odvrátila od Stopaře pohled.