Odkaz osudu

Kroky v temnotách.

Vše kolem bylo tiché, jen její kroky se rozléhaly prázdnou chodbou. Vše kolem bylo ponořeno ve tmě, jen v její levé ruce plála vosková svíce, osvětlující zamyšlenou a pobledlou tvář. Tara pomalu pokračovala ve své cestě směrem k hlavnímu východu. Nechtělo se jí ven. Nechtěla se vrátit do Helenina domu, který jí už nebyl domovem. Nechtěla všechno vysvětlovat lidem, kteří dávno nebyli její rodinou. 'Vždyť mi to nemůžou nikdy uvěřit. Jak mám tohle udržet v tajnosti se všemi těmi šrámy a modřinami?' Bezradně pohlédla na své ruce pokryté dlouhými šrámy. Dlouhé zarudlé pruhy byly společně s velkou modřinou na krku důkazem toho, že nestrávila noc ve své chladné posteli uprostřed nepřátelského pokojíčku. Ne, šrámy jasně prokazovaly, do jaké lži se jejich majitelka zapletla. Do její mysli se vkrádala beznaděj. Najednou by nejraději vyběhla nedaleké schody a zavřela se ve své maličké cele na konci hlavní chodby. Udělala by to bez přemýšlení, kdyby mohla. 'Proč jsem tam vlastně nemohla zůstat? Takhle je to snad ještě horší.' Najednou jí nevadilo, že od setmění do půlnoci musí dřít v malé aréně. Neměla problém s temnými chodbami ani s ledovým velitelem. To, co bylo nejhorší, byl návrat do Helenina domu a zkoumavé pohledy těch, které do něj stále ještě patřily. Zabraná do svých myšlenek zahnula za další roh. Nohy ji pálily, když vystupovala další schodiště. Velitel měl pravdu. Byl to teprve první den, přesto jí bylo jasné, že tři hodiny v aréně s těžkým mečem v ruce, je víc než dost. Za celou dobu strávenou v Hoře nikdy nebyla tak znavená jako dnes, ani tak se ale netěšila na Heleninu podezřele měkkou postel a zdánlivě vlídná slova. 'Možná by jim bylo líp, kdybych se nikdy nevrátila.' podvědomě sklopila zrak a několik okamžiků jen pozorovala kroky nohou ve velkých kožených botách. Pravá, levá, pravá, levá... Hluboký nádech provážený tichým zapraskáním svíčky, jakoby měl upozornit okolní zdi, že tudy i v tuto pozdní hodinu někdo prochází. Její kroky ale najednou nebyly jedinými, které se rozléhaly širokou chodbou. Za nedalekým rohem se na zdi promítlo tlumené, postupně sílící světlo. Tara nezastavovala. 'Nikdo mi nemůže nic říct. Já si pro výcvik tuhle hodinu nevybrala.' mírně přivřela oči a zahleděla se před sebe jakoby snad mohla ze světla na zdi rozeznat, kdo se k ní zpoza rohu blíží. Už došla skoro k odbočce, když se jí naskytl pohled na muže ve zbroji Stopařů. Jeho krátké hnědé vlasy mu spadaly do tváře a na koženém opasku se houpal dlouhý lovecký nůž. Na doposud chladné tváři se objevilo překvapení.

„Co tady děláš?" pozvedl obočí a Tara nemohla jinak, než se pousmát. Ještě jednou přejela Jeffa pohledem.

„Co bys řekl, že tady dělám?" pozvedla prsty pravé ruky, aby ukázala na velkou modřinu na krku.

„Myslel jsem, žes utekla tak daleko odtud, jak to jde." Nevěřil. Tara to mohla vidět v jeho očích. Nevěří že je tady. Nevěří, že by se přes to všechno rozhodla zůstat. Chápala to. Kdyby jí někdo před třemi dny řekl, že se to stane, sama by nevěřila. „Co se stalo, žes změnila názor?" Tara jen pokrčila rameny. Vlastně sama nevěděla, co ji zadrželo, když se chystala odejít. Možná souboj v aréně za přivřenými dveřmi. Nebo sen a slova starého muže na smrtelném loži. Sama neměla tušení. Jediné, čím si byla v tuto chvíli jistá, byl fakt, že dům léčitelů už není jejím domovem a nikdy jím znovu nebude. Na žádnou z jeho otázek neodpověděla. Najednou se jí nedostávalo slov.

„Uvidíme se jindy. Už usínám skoro ve stoje." pousmála se a pomalu vyrazila dál širokou chodbou. Připadalo jí divné, že skoro neznámý Stopař, vracející se z půlnoční hlídky, pro ni měl víc pochopení, než Rinna, která s ní vyrůstala. Která byla její kamarádkou od útlého dětství. Najednou měla problém to pochopit. Zabraná do vlastních myšlenek vyšla ven z Hory a pustila se z kopce dolů do malé vesničky, pro kterou nikdy nebyla nic víc, než malá holka bez rodičů, dítě sebrané v lese, nevlastní dcera bývalého velitele. 'Nikdo.' S pohledem upřeným k zemi se přiblížila k zadní zdi Helenina domu. Zde se její kroky výrazně ztišily. I když Helena s holčičkami dávno spala a všichni ostatní se západem slunce odešli, nemohla se zbavit nepříjemného pocitu. S bušícím srdcem se přikradla k venkovnímu schodišti vedoucímu do podkroví, kde se nacházel onen neznámý pokojík, který kdysi býval její. Potichu za sebou zavřela dveře a posadila se na nízkou postel. 'Není to tvůj domov. Ty už domov nemáš.' oznámila sama sobě v duchu.

Měkká deka, jež ji kdysi hřála, byla teď chladná. Židle , kde proseděla celé hodiny, jakoby hrozila svými skrytými trny, kdykoli jen pomyslela, se na ni posadit. Všechno bylo cizí a neznámé. Celý pokoj, jakoby na ni křičel: Sem nepatříš, zmiz odsud.

Zatnula zuby a oblečená zalezla pod deku. Nechtěla na to myslet. Nechtěla myslet vůbec na nic. Jediné, co v tuto chvíli chtěla, byl spánek. Přesto věděla, že bude zázrak, pokud se jí dnes v noci podaří usnout. 'Není to tvůj domov.' řval na ni malý pokojík ze všech stran a nepomohlo ani když si zacpala uši.