Odkaz osudu

Otázka důvěry

Malý pokojík se konečně zalil ranním světlem. Brett nemohl spát. Seděl na svém místě u stolu a s očima zarudlýma od prachu a únavy, zíral do tlusté knihy. Na zemi pod stolem se válela vyhořelá svíčka a několik pohozených kusů papíru. Stávalo se mu to často. Dlouho do noci se pokoušel usnout, ale nešlo to. Jakmile zavřel oči, spatřil všechny ty hrůzy, na něž se snažil zapomenout. Krev, zranění vojáci, kteří bývali jeho přáteli. Bolest a křik umírajících. Brett sice nikdy nepatřil k vojenským oddílům, byl pouze léčitelem, přesto toho viděl příliš. Přes den byl tvrdý a chladný. Byl takový, aby se vyrovnal ostatním. Aby se vyrovnal takovým, jako byl Damien, zůstával dlouho do noci vzhůru a snažil se zapomenout. Nebylo to těžké. Dokud nezavřel oči. 

Nepatrný pohyb na lůžku v zadní části pokoje, ho přiměl, aby se otočil. Nasadil vyrovnaný výraz a sledoval, jak drobná dívka pomalu otevírá oči. Stále mu připadalo přinejmenším nelidské, že zde někdo jako ona musí být. Velmi rychle si domyslel, že tu nejspíš nezůstává z vlastní vůle a že to celé byl Damienův nápad. 'Jak jinak. Vidí, že někdo má trochu odvahy, nebo je trochu silnější než ostatní a už se z něj snaží udělat válečníka. Tohle ale docela přehnal. Vždyť je to jen malá holka. Nemá na to, a i kdyby ano, dřív se z toho sesype.' Uzavřen do svých myšlenek beze slova sledoval, jak se dívenka pokouší posadit. Vzal ze stolu hrnek bylinkového čaje a vstal, aby jí pomohl. 

Když si ho všimla, ztuhla. Nějakou chvíli se ani nepohnula, jenom si ho měřila nedůvěřivýma šedýma očima. Vypadala zmateně a vyděšeně zároveň. 'Co s ní ten chlap u bohů prováděl?' Aniž by si to uvědomil, na jeho tváři se objevil zamračený výraz. Dívka jej sledovala pohledem, jaký mívá štvaná zvěř při lovu. Podle výrazu její tváře, se dalo usuzovat, že Brett na ni působí podobným dojmem jako sám Damien. Plaše se rozhlédla kolem sebe. Očima prohledávala každý kout. Přejela každý možný únikový východ, každou cestičku, která by ji dokázala dostat ven.

„Kde to jsem?" zašeptala, stále prohledávaje očima místnost. Její hlas byl slabý a chraptivý, bylo na ní znát, že se právě probrala z neklidného spánku, který se pojí k horečkám. Brett jí nechtěl nahánět strach. S výrazem říkajícím, že není v postavení, aby mohla odmítnout, jí podal hrnek s čajem. Poslušně se napila. Musela mít žízeň, protože když hrnek vrátila, po ne zrovna dobrém čaji nezbyla ani kapka. Dívka po celou dobu nervózně těkala pohledem z místa na místo. 'Jak málo stačí, aby někoho dokonale zlomili. Damien je v tomhle ohledu mistr nad mistry. Pak se diví, že se jich lidi bojí.'

„Kde to jsem? " zopakovala tiše. V jejím hlase se mísil strach z neznámého místa, strach z něj a strach z toho, co bude dál. Brett to slyšel. Nebylo to ostatně poprvé, co se v jeho pokoji objevil někdo z Damienových svěřenců a všichni na tom byli vždy podobně, jako ona.

„V západní chodbě. Jsem Brett, léčitel." Otočil se a začal rovnat knihy a svitky zažloutlého papíru. 

"Cože?"

"Omldela jsi. Měla jsi horečku, ještě pár dní a mohla jsi klidně umřít."

"Možná by to bylo lepší." odtušila trpce. Její pohled padl na malé okno, kterým se dovnitř dostávalo načervenalé světlo značící východ slunce. „Jak dlouho jsem tady byla?" Do jejího hlasu se vrátil původní strach. S rozšířenýma očima pohlédla na silného léčitele.

„Asi den. Od včerejšího rána." na okamžik se zastavil a otočil se jejím směrem: „Proč?"

„To ne! " rychle se pokusila vstát, ale silná ruka ji opět strhla zpět na lůžko.

„Ne tak rychle. Chceš sebou snad švihnout někde v chodbách?" Ještě chvíli držel rukou její kostnaté rameno a pustil ji teprve, když měl jistotu, že se o nic dalšího nepokusí.

„Prosím. On mě zabije, když ještě někdy přijdu pozdě. Prosím. Mám z něj strach." zabodla do něj zoufalý pohled.

„Kdo? Damien? " Pobaveně se k ní otočí. „Ten tě sem právě přinesl. Myslím, že to přežiješ. Zase tak moc tyran to není." 'Někdy.' Chtěl dodat, ale na poslední chvíli se zarazil. „Dnes tě rozhodně nahánět nebude. Do zítra se vyspíš a začneš něco jíst. Myslíš, že to nejde poznat, když přestaneš jíst? Jestli chceš umřít, tak mu to řekni a máš to rychle a bez námahy." Pousmál se vlastnímu vtipu, který ale dívku nijak nepobavil a vrátil se ke stolu.

„Ale co když se nestihnu probudit? Co když přijdu pozdě zítra?" už pomaleji se postavila a zamyšleně pohlédla na okno. Brett by mohl jen těžko hádat, co se jí honí hlavou. To jediné, co věděl s jistotou bylo, že nikdy neviděl tolik smutku a strachu smíšeného s utrpením, který se právě teď zračil v jejích šedých očích.

„Co když se nestihneš probudit? Kde máš celu? Hádám, že v hlavní chodbě."

„Já nevím. Je tam pochodeň a... a schody."

„Takový kluzký a dlouhý. A pod schody je jedna pochodeň? Křižovatka a malá aréna?" pozvedl obočí a snažil se zařadit. Pochodeň tady byla prakticky za každým rohem a se schody to bylo podobné.

Přikývla a sklopila zrak. Brett ji nechtěl děsit, proto přešel rovnou k věci.

„To je hlavní chodba. Než půjdeš spát, nech pootevřené dveře od cely. Ráno tudy chodívají vojáci, kteří střídají hlídky. Uslyšíš je a stihneš se probudit. Brzo si zvykneš a budeš vstávat i bez nich. Že začátku je to ale dobrá pomoc." pomalu usedl a prsty si začal pohrávat z brkem ležícím na kraji stolu, „Do arény dnes nemusíš. Pokud chceš ale odejít, držet tě tu nebudu. V tom případě bych ti radil, aby sis prošla chodby. Beztak nevíš ani, jak je to tady velký. Damien ti ukázal jen tu nejvíc hnusnou část." Sledoval, jak dívka prostě přikývla a vstala. Viděl v ní totéž, co v každém novém Damienově svěřenci. Poslušnost pramenící ze smrtelného strachu. Neschvaloval to. Vadilo mu, jak se velitel prvního oddílu chová ke svým svěřencům. 'Já tu nejsem od toho, abych soudil činy velitelů. Jsem léčitel, ani mě nevzali do kruhů.' Když dívka dorazila ke dveřím, zvolal ještě: „Akorát se nesnaž dostat přes železné dveře."

Prostě přikývla a opustila pokoj. Brett opět osaměl. Setkání s tou dívkou v něm zanechalo nepříjemný pocit. Vážně dokáže Damien někoho tak zničit? Raději nad tím přestal uvažovat. Tyto myšlenky mu pokaždé jen zhoršily náladu a stejně ho nikam nepřivedly. Byl jenom rád, že se do Kruhů nedostal a nemusí tedy vídat tváře velitelů každý den.