Snowboard life

41. Kapitola

,,Mohla si být trochu milejší." Zkonstatuje brácha. ,,Ale tak... to jinak nešlo. Já... Já měla eště zlost na Joshe tak mi ruply nervy, matka prostě nemůže z ničeho nic předstírat starostlivou matku kterou nikdy nebyla." povzdechnu si, teď je mi matky trochu líto...

,,No aspoň že jí to už někdo řekl.'' Ted se nejistě zasměje. ,,Chceš spíš říct že si rád že se to dozvěděla ode mně a ne od tebe. To už by si nebyl její mazánek.'' při poslední větě se zašklebím a Ted po mě hodí polštář.

,,Vždyť je to pravda, byl si její první dítě a rozhodně se matka eště nechovala jako pominutá workoholička.'' odfrknu si.

,,Jo to máš pravdu, pamatuji si jak mě mamka poprvé učila lyžovat. Pořád mi to nešlo a já málem vztekem rozlomil lyži. Mamka mě musela uplatit horkou čokoládou jinak bych už na lyže nikdy nestoupl.'' Ted se upřímně usměje a mě nezbude nic jiného než si to jen představit.

Nikdy jsem svůj volný čas netrávila s celou rodinou, pokaždé jen s Tedem a občas taťkou...

Lyžovat a snowboardovat mě naučil Ted a moc jsem za to ráda. Nevím co bych bez toho dělala...

,,Pořád je zavřená v pracovně?" Přeruším ticho a vstanu z postele.

,,Co chceš dělat? Ty se ji chceš omluvit?" Ted se na mě překvapeně podívá a já znejistím.

,,To asi ne." Zpátky se posadím na kraj postele a znuděně si odfrknu.

,,Já se nudím Tede!"

,,Tak něco dělej."

,,Ale co, když mám domácí vězení?!"

,,Tak to máš blbé no." Ušklíbne se.

,,To vím i bez tebe." Odfrknu si a praštín sebou zády na postel.

,,Tak napiš-'' Ted nedokončí větu protože si uvědomí že s Natty už se dávno nebavíme. Tak moc mě to mrzí... Myslela jsem že když odjede budeme si aspoň volat, jenže skutek utek.

Místo toho se teď sama trápím s blbými a zbytečnými problémy. Tak moc jsem to všechno posrala... Nejradši bych vrátila čas a udělal všechno jinak.

Jenže to bych zase nepotkala spoustu úžasných lidí... Ritche, Jeremmyho, Davida a ostatní... No možná by to bylo i tak lepší... Pak bych neubížila mou lží tolika lidem...

Jejda ser na to... Vždyť to nikdo nezjistí...

To se ti lehko řekne, ale mě už nebaví pořád lhát.

Tak nelži

Já se snažím ale nejde to.

,,Nicky? Vnímáš?'' Ted mi zamává rukou před obličejem a já přeruším svoje myšlenky. ,,Jo.'' ,,No nevypadala si tak, spíš si byla úplně duchem nepřítomná.''

,,Chtěl jsem ti jenom říct že potřebuju odejít ale teď se bojím tě tu nechat samotnou.'' Se strachem v očích se na mě podívá a pokusí se uhodnout na co myslím.

,,Jaaj já to zvládnu." Ujistím ho a on se na mě nedůvěřivě podívá.

,,Zvládnu to." upřímně se na něj usměju.

Jo my to zvládnem Tedouši.

Když jsem Tedovi opakovala pořád tu stejnou větu- Já to zvládnu- nechal mě v pokoji samotnou a odešel. Jenže jakmile Ted odešel nastalo v pokoji úplné ticho. 

Co teď budu dělat?

MISTŘI 2K17

Bill: Kdy že máme sraz?